Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky MB PHARMA s. r. o., sídlem Rubešova 72/9, Praha 2, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2025 č. j. 4 Afs 191/2024-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024 č. j. 15 A 16/2024-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka obdržela od státu dotaci, která byla následně zkrácena zhruba o 150 000 Kč z důvodu nedodržení podmínek poskytnutí dotace. Konkrétně stěžovatelka nedoložila, že nárokované výdaje na kalibraci a validaci laboratorních přístrojů byly způsobilými výdaji. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces nezákonným přesunutím důkazního břemene.
2. Stěžovatelce byla rozhodnutím vedlejšího účastníka poskytnuta dotace na projekt "Vývoj metodiky a stanovení biologické účinnosti lyzátů.". Rozhodnutím o poskytnutí dotace (ze dne 6. 12. 2018 č. j. MPO 76022/17/61600/3582) jí byla v rámci Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, výzvy III programu podpory APLIKACE poskytnuta dotace na projekt ve výši maximálně 57,5 % způsobilých výdajů projektu s tím, že absolutní částka dotace může činit nejvýše 15 721 201,50 Kč.
3. Stěžovatelka požádala o proplacení částky ve výši 1 187 041,22 Kč. Vedlejší účastník opatřením tuto částku zkrátil o 154 852,38 Kč na částku 1 032 188,84 Kč z důvodu nedodržení podmínek poskytnutí dotace (opatření ze dne 9. 10. 2020 č. j. MPO 586900/20/61100/61150). Opatřením byly kráceny mimo jiné výdaje na kalibraci a validaci laboratorních přístrojů z položky Náklady na smluvní výzkum - experimentální vývoj. Důvodem bylo, že kalibrace a validace má povahu opakující se činnosti a tento výdaj není unikátně vztažen k realizaci projektu. Jednalo se tak o nezpůsobilé výdaje dle dokumentu Příloha č. 1 Výzvy - Vymezení způsobilých výdajů, který je přílohou rozhodnutí o poskytnutí dotace.
4. Stěžovatelka proti opatření podala námitky. Vedlejší účastník opatření potvrdil jako plně oprávněné a námitkám stěžovatelky nevyhověl rozhodnutím ze dne 12. 12. 2023 č. j. MPO 83822/23/61100/01000. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Uvedl, že z rozhodnutí vyplývá, že výdaje na kalibraci a validaci přístrojů považoval vedlejší účastník za nezpůsobilé proto, že stěžovatelka neprokázala jejich vynaložení výlučně pro účely projektu. S odkazem na svou vlastní judikaturu i judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud uzavřel, že bylo na stěžovatelce, aby doložila tvrzené způsobilé výdaje pro účely jejich proplacení. Stěžovatelka tak věrohodným způsobem neučinila. Vedlejší účastník naopak srozumitelně formuloval úvahu, že kalibrace a validace se nevztahovaly pouze k projektu, ale obecněji k naplnění požadavků na přístroje z hlediska správní výrobní praxe a získání odpovídajícího certifikátu.
5. Proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Namítala, že městský soud i vedlejší účastník vycházejí z nesprávného právního závěru, že je to ona, která má prokazovat způsobilost výdajů v rámci řízení o krácení dotace. Odkaz městského soudu na judikaturu nelze označit za dostatečný, neboť v ní není explicitně řešeno důkazní břemeno v řízení o krácení dotace podle § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů ("rozpočtová pravidla"). Vzhledem k tomu, že výsledkem řízení je rozhodnutí o krácení dotace, jde o výrazný zásah do práv a povinností příjemce dotace, potažmo o sankci sui generis. V takovém řízení je podle stěžovatelky úkolem správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, jakož i všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch příjemce dotace. Nejvyšší správní soud jejím námitkám nevyhověl a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Městský soud jí neposkytl ochranu před svévolí orgánu veřejné moci, který rozhodoval bez toho, aby spolehlivě a úplně zjistil skutkový stav. Nejvyšší správní soud tento stav nezhojil.
7. Za klíčový problém stěžovatelka považuje způsob, jakým se vedlejší účastník postavil k otázce dokazování způsobilosti výdajů. Vedlejší účastník podle ní nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav, ačkoliv nesl důkazní břemeno. Následně o takto neúplně zjištěný skutkový stav opřel své rozhodnutí. Městský soud a Nejvyšší správní soud nesprávně posoudily, že je to stěžovatelka, kterou zatěžuje povinnost prokazovat způsobilost výdajů. Konkrétně tedy to, že byly reálně vynaloženy a to, že naplňují znaky způsobilých výdajů.
8. Městský soud uvedl pouze obecný odkaz na svou judikaturu a judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je příjemce dotace odpovědný za dodržování podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta. Tato judikatura ovšem neřeší ryze procesní otázku důkazní povinnosti v rámci řízení podle § 14e rozpočtových pravidel. Dále městský soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka řešil otázku toho, na jaké období se vztahovalo čestné prohlášení Mgr. Štverákové, Ph.D. V tomto prohlášení uvedla, že předmětné přístroje byly během období září 2019 až leden 2020 používány výhradně pro potřebu projektu. Podle městského soudu z něho neplyne informace, za jakým účelem byly předmětné přístroje využívány před zářím 2019 a po lednu 2020, přičemž projekt byl podle závěrečné zprávy o realizaci ukončen až dne 30. 4. 2020. Podle stěžovatelky tato úvaha postrádá logiku. Není podstatné, na co byly přístroje užívány mimo toto období. Stěžovatelka uplatnila výdaje na kalibraci a validaci předmětných nástrojů, nikoliv výdaje na jejich pořízení. Relevantní je tedy pouze to, zda byly přístroje užívány také k jiným projektům či účelům. To prohlášení doktorky Štverákové vyvrací.
9. Stěžovatelka také tvrdí, že právní závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že krácení dotace je "jiným postupem poskytovatele dotací", je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu a nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 12/14 . Závěrem stěžovatelka dodává, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou proti závěru městského soudu o relevanci časového vymezení období, na které se vztahovalo prohlášení doktorky Štverákové. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nesplnil svou povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva. Navrhuje proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
10. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena a před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
13. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a fakticky představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Vedlejší účastník, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
14. Jádrem argumentace stěžovatelky je tvrzení, že na ni správní orgány i správní soudy nezákonně přesunuly důkazní břemeno o způsobilosti výdajů. To ovšem z napadených rozsudků správních soudů nevplývá. V bodě 15 napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že obecně je povinností správního orgánu zjistit rozhodné skutečnosti při krácení dotace. Stěžovatelka však nesprávně dovozuje, že v případě důvodných pochybností, zda výdaje uplatněné příjemcem dotace naplňují podmínky dotace jako způsobilé k proplacení, je výlučně na poskytovateli, aby konkrétně prokázal porušení dotačních podmínek. Je totiž stále pravidlem, že za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci, odpovídá příjemce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 08. 2012 č. j. 1 Afs 15/2012-38).
15. Kalibrace a validace má povahu opakujících se činností. Je to zákonná povinnost stěžovatelky a obecný předpoklad stěžovatelky, jako příjemkyně dotace, realizovat projekt. To mimo jiné zakládalo důvodné pochybnosti vedlejšího účastníka o způsobilosti těchto výdajů. Stěžovatelka dostala prostor vyvrátit důvodné pochybnosti vedlejšího účastníka. Depeší ze dne 3. 10. 2022 byla vyzvána k tomu, aby způsobilost výdajů doložila (viz bod 21 napadeného rozsudku městského soudu). Způsobilost výdajů k proplacení ovšem neprokázala (viz body 16-19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Z podmínek přiznání dotace plynulo, že výdaje musí být vynaloženy výlučně pro účely projektu. Stěžovatelka čestným prohlášením doktorky Štverákové prokázala pouze, že v jedné části trvání projektu (v období září 2019 až leden 2020) byly vynaloženy výlučně pro účely projektu. Stěžovatelka navzdory výzvě nedoložila, za jakým účelem byly přístroje využívány před a po tomto období. Projekt byl přitom ukončen podle závěrečné zprávy o realizaci až dne 30. 4. 2020 (viz bod 21 napadeného rozsudku městského soudu).
16. Stěžovatelka namítá, že napadené rozsudky jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14
. Tento odkaz v nynější věci není přiléhavý. V citovaném nálezu Ústavní soud řešil předešlou právní úpravu neumožňující soudní přezkum opatření o pozastavení výplaty dotace. Aplikovatelným právním závěrem pro nynější věc je pouze konstatování, že i zkrácením dotace může dojít k zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva, přičemž platí, že takovýto zásah je přezkoumatelný soudem (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny).
17. Nález ze dne 8. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1344/23 výše popsané závěry dále rozvíjí. Ústavní soud konstatoval, že i když na získání dotace zásadně není právní nárok (§ 14 odst. 1 rozpočtových pravidel), je třeba v podmínkách právního státu princip právní jistoty vykládat ve spojení se zákazem arbitrárnosti tak, aby možnost uvážení státních orgánů byla omezena procedurami, které zabrání zneužití tohoto volného uvážení. Krácení dotace však musí být přiměřené závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení účelu dotace. V citovaném nálezu Ústavní soud shledal, že 100% krácení dotace z důvodu nedodržení časového testu bylo porušení základních práv stěžovatelky.
18. Tato situace je odlišná od situace stěžovatelky v nynějším případě. Stěžovatelka vynaložila náklady na činnost nesouvisející s výzkumným projektem, pro který dotaci obdržela. Její dotace byla zkrácena pouze o náklady vynaložené na tuto nesouvisející činnost. Stěžovatelka vynaložila náklady na kalibraci a validaci přístrojů a nepodařilo se jí vyvrátit, že tyto přístroje používala i na jiné účely, než na realizaci projektu. Kalibrace a validace je činnost opakující se povahy, která musela být uskutečněna stěžovatelkou i bez realizace projektu.
Je totiž nevyhnutelná pro splnění podmínek certifikace SVP, aby mohla provádět výzkum na pracovišti v režimu SVP. Zároveň se jedná o zákonnou povinnost stěžovatelky (bod 17-18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy reflektovaly závažnost porušení podmínek ze strany stěžovatelky, přičemž se nejedná o formální nesrovnalost, jako v citovaném nálezu. Nadto vedlejší účastník zkrátil dotaci zcela přiměřeně pouze o spornou částku. Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
19. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal její námitku proti závěru městského soudu o relevanci časového vymezení období, na které se vztahovalo prohlášení doktorky Štverákové. Městský soud pracoval se spisovým materiálem obsahujícím čestné prohlášení doktorky Štverákové. Reflektoval, že toto čestné prohlášení se týká pouze části období z celkového trvání projektu (bod 21 napadeného rozsudku městského soudu). Nejvyšší správní soud v bodech 16 až 17 napadeného rozsudku řádně odůvodnil, proč považuje závěry městského soudu za správné a logické. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neposkytuje argumentaci, která by závěry správních soudů vyvracela. Na jejich posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu