I.ÚS 2106/25 ze dne 20. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem se sídlem Tomášská 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 227/2025-1751 ze dne 29. 4. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 83/2024-1634 ze dne 8. 11. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 3 T 22/2024-1550 ze dne 2. 7. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
1. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil v celém rozsahu tamtéž označený rozsudek Krajského soudu v Praze. Vrchní soud rozhodl, že stěžovatel je vinen zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, ve spolupachatelství ve stadiu pokusu, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 9 let. Vrchní soud zjistil skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku, na niž Ústavní soud odkazuje. Vycházel především z důkazů zajištěných při domovní prohlídce v obydlí stěžovatele, v němž byla nalezena tzv. varna pervitinu a s tím související prekursory a pomůcky k výrobě drogy.
2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví označeným usnesením.
Odůvodnění napadeného usnesení netřeba na tomto místě podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení známo a jeho obsah plyne v podstatných rysech z níže uvedeného.
3. Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojí ústavní stížností, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout následujícími pěti okruhy námitek: 1. domovní prohlídka nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem, pročež mělo být nejdříve zahájeno trestní stíhání, a prohlídkou tak byla porušena nedotknutelnost stěžovatelova obydlí; 2.
nebylo dodrženo právo stěžovatele na obhajobu tím, že mu nebylo sděleno obvinění před provedením domovní prohlídky, které se tak nemohl účastnit obhájce; 3. s důkazem rukavicí obsahující DNA stěžovatele mohlo být manipulováno, čímž měl nastat extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů; 4. nebyl prokázán úmysl stěžovatele nakládat s prekursory pro výrobu pervitinu a 5. napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť klíčové stěžovatelovy námitky soudy opomenuly.
4. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu je přípustná. Ústavní stížnost však není přípustná proti rozsudku krajského soudu. Tento rozsudek vrchní soud v celém rozsahu zrušil, tudíž jím ani nemohlo být zasaženo do stěžovatelových práv (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 447/06 ze dne 6. 6. 2007).
Ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stížnostní námitky jsou s výjimkou okruhu ad 3 (viz výše) shodné jako námitky uplatněné v dovolání (č. l. 700 spisu krajského soudu). Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele je v souladu s ústavním pořádkem. Proto dále pouze stručně odkazuje na již vyvrácenou argumentaci stěžovatele.
7. K námitkám ad 1 (viz výše bod 3): Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu stran nezákonnosti domovní prohlídky nejsou přiléhavé. V posuzované věci bylo dostatečně odůvodněno, že domovní prohlídka byla neodkladným úkonem těsně předcházejícím zahájení trestního stíhání. Z odůvodnění napadených rozhodnutí důvodně plyne účel domovní prohlídky - zamezit zmaření či zničení důkazního materiálu předtím, než se podezřelé osoby o podezření (hrozbě trestního stíhání) dozvědí (viz také body 72 až 74 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelem poukazované nálezy se týkají buď obecných tezí o požadavcích na odůvodnění hodnocení důkazů, anebo odlišných situací, v nichž mohly být důkazy zajištěny i po sdělení obvinění.
8. K námitkám ad 2: Je-li zjevně neopodstatněná námitka týkající se zákonnosti domovních prohlídek, odpovídá tomu také posouzení námitek o přítomnosti obhájce při daném procesním úkonu. Ústavní soud odkazuje na body 66 až 68 a 75 usnesení Nejvyššího soudu.
9. K námitkám ad 3: Z obsahu dovolání se podává, že stěžovatel před Nejvyšším soudem neargumentoval možnou manipulací s jedním z důkazů. V řízení před Ústavním soudem však nelze vznést zcela nový argument. Tato stížnostní námitka je proto nepřípustná, neboť stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. K námitkám ad 4: Úmysl stěžovatele byl prokázán bez důvodných pochybností v souladu s trestním řádem i s ústavním pořádkem. V posuzované věci bylo shromážděno tolik důkazů, že z jim odpovídajícího a řádně odůvodněného skutkového zjištění úmysl stěžovatele dostatečně vyplývá (viz bod 81 usnesení Nejvyššího soudu). Není pravdou, že by orgány činné v trestním řízení musely skutkový stav prokazovat nade vši, tj. jakoukoli, byť jen teoretickou pochybnost (srov. znění § 2 odst. 5 trestního řádu).
11. K námitkám ad 5 Ústavní soud dodává, že ústavněprávní požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí soudy naplnily. Plyne z nich přesvědčivě, které skutečnosti měly soudy za prokázané, o jaké důkazy svá zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jak a proč vyložily rozhodná ustanovení trestního zákoníku. Skutkové a právní závěry přitom nejsou v nesouladu, natož extrémním, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu pro případný kasační zásah (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020).
12. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu