Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Nakladatelství Fraus, s.r.o., sídlem Edvarda Beneše 2438/72, Plzeň, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem, sídlem Místecká 567, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 23 Cdo 1802/2023-624 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022 č. j. 3 Cmo 59/2022-570, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a TAKTIK International, s.r.o., sídlem Krompašská 510/96, Košice, Slovenská republika, podnikající na území České republiky prostřednictvím TAKTIK International s.r.o., organizační složka, sídlem Argentinská 1621/36, Praha 7, zastoupené Mgr. Karin Pomaizlovou, advokátkou, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem tohoto případu je spor mezi stěžovatelkou, která vydává učebnice a učební pomůcky, a vedlejší účastnící, která vydává pracovní sešity k učebnicím, ohledně údajného porušování ochranné známky stěžovatelky a nekalosoutěžního jednání ze strany vedlejší účastnice. To mělo spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že vedlejší účastnice uváděla, že její pracovní sešity jsou vhodné k učebnicím Nakladatelství Fraus, a do svých pracovních sešitů zahrnula odkazy na tyto učebnice, obchodní firmu stěžovatelky a ochrannou známku FRAUS.
2. Procesní průběh řízení před obecnými soudy byl poměrně komplikovaný. Pro účely řízení o ústavní stížnosti postačí stručně zrekapitulovat napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nezasáhla do práv stěžovatelky, neboť užila označení "Fraus" v souladu s § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v rozhodném znění. Podle vrchního soudu nebylo jednání vedlejší účastnice ani nekalosoutěžní, protože neodporovala dobrým mravům soutěže. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka napadla v návětí označená rozhodnutí ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelčinu rozsáhlou argumentaci lze shrnout tak, že zejména polemizovala se závěry obecných soudů o splnění podmínek § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách vedlejší účastnicí a s výkladem unijního práva a judikatury Soudního dvora. Konkrétně poukazovala na údajně nesprávné závěry obecných soudů ohledně souladu jednání vedlejší účastnice s obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku a ohledně legitimního cíle i nezbytnosti užití ochranné známky stěžovatelky vedlejší účastnicí. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvedla, že závěry a postupy obecných soudů porušily její výše uvedená ústavně zaručená práva.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve vyjádření upozornil, že stěžovatelka pouze opakuje své argumenty již vypořádané obecnými soudy a pokračuje v polemice s nimi, a to bez ústavněprávně relevantního základu. Nadto Nejvyšší soud uvedl, že úkolem Ústavního soudu není výklad a aplikace unijního práva. Z uvedených důvodů navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Vrchní soud ve vyjádření vysvětlil, že ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách vyložil v souladu s judikatorními požadavky, což potvrdil i Nejvyšší soud, a poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti dezinterpretuje rozhodnutí Vrchního soudu.
Proto označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na předchozí rozhodnutí. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu rozsáhlé vyjádření, v němž vyvracela stěžovatelčin výklad zákona o ochranných známkách a unijního práva. Současně dodala, že ve věci jde toliko o výklad a aplikaci podústavního práva bez ústavněprávní roviny, a proto Ústavnímu soudu navrhla, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
5. Ústavní soud zaslal stěžovatelce všechna obdržená vyjádření na vědomí. Stěžovatelka na ně reagovala podáním, ve kterém setrvala na tvrzení, že obecné soudy nesprávně aplikovaly judikaturu Soudního dvora, nezodpověděly, proč splňovalo užití ochranné známky vedlejší účastnicí podmínku nezbytnosti, a nezabývaly se otázkou unesení důkazního břemene vedlejší účastnicí, jakož i na zbytku svých námitek.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Argumentace stěžovatelky se do značné míry míjí s předmětem řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka rozsáhle argumentuje na poli podústavního práva a pokračuje v polemice s obecnými soudu ohledně výkladu unijního práva, což ovšem není podstatou řízení o ústavní stížnosti. Podrobnost argumentace Ústavního soudu tak nutně odpovídá podrobnosti ústavněprávně relevantních námitek stěžovatelky.
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát zopakoval, není další přezkumnou instancí. Je soudem specializovaným na otázky ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ primárně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Takové vady však v nyní posuzovaném případu Ústavní soud neshledal. Drtivou většinu stěžovatelčiných námitek již přesvědčivě a srozumitelně vypořádaly obecné soudy. Vrchní soud (zejm. body 27-29 napadeného rozsudku) dovodil, že vedlejší účastnice naplnila podmínky § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, kdy vlastník ochranné známky musí strpět určité způsoby užívání své známky třetími osobami. Konstatoval, že vedlejší účastnice užila ve svých pracovních sešitech označení "Fraus" (1) popisným způsobem k označení konkrétní učebnice, k níž se má její pracovní sešit vztahovat; (2) způsobem, který nemohl budit dojem propojení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou, neboť vedlejší účastnice odkazovala i na další učebnice jiných nakladatelů, a navíc (3) způsobem, který nemohl budit dojem, že odkaz na doložku MŠMT se vztahuje k pracovnímu sešitu vedlejší účastnice.
Nejvyšší soud pak uvedl, že posouzení vrchního soudu se neodchyluje od existujících zákonných požadavků a kritérií obsažených v judikatuře Nejvyššího soudu a Soudního dvora (zejm. body 24-26 napadeného usnesení). Ústavní soud neshledává tyto závěry za vybočující z ústavních mantinelů z hlediska logičnosti a přesvědčivosti. Ústavní soud neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry.
10. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí obecných soudů, zvlášť vrchního soudu, byla překvapivá. Ústavní soud stabilně judikuje, že tento princip neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15 ). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Otázka, zda vedlejší účastnice naplnila kritéria § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách (na kterou vrchní soud odpověděl kladně), tvořila zásadní součást celého řízení před obecnými soudy. Stěžovatelce tudíž muselo či mělo být zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro řešení věci relevantní [srov. nález ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17
(N 34/88 SbNU 479), bod 38]. Stěžovatelka dostala v soudním řízení, na něž Ústavní soud nahlíží jako na celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést, a reagovat tak na argumenty protistrany.
11. Další údajné porušení práva na soudní ochranu, nedostatečné vypořádání stěžovatelčiných argumentů obecnými soudy, stěžovatelka tvrdila pouze v obecné rovině. Ústavní soud proto obecně podotýká, že smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
12. Konečně stěžovatelka namítla, že stejný senát Nejvyššího soudu rozhodl ve věci dvakrát a přitom rozdílně. Dovozuje z toho porušení legitimního očekávání a právní jistoty. Také tuto námitku shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zabýval mimo jiné otázkou, zda vrchní soud reflektoval jeho dřívější rozhodnutí ve věci, přičemž dospěl ke kladnému závěru (zejm. body 24-25 napadeného usnesení). Jedná se o poměrně běžnou situaci, na které Ústavní soud bez dalšího neshledává nic protiústavního.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu