USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Nakladatelství Fraus, s. r. o., se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2438/72, identifikační číslo osoby 64831027, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované TAKTIK International, s. r. o., se sídlem v Košicích, Krompašská 510/96, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36843954, podnikající na území České republiky prostřednictvím TAKTIK International s. r. o., organizační složka, se sídlem v Praze 7, Argentinská 1621/36, identifikační číslo osoby 28495802, zastoupené Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o ochranu práv vlastníka ochranné známky a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 11/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 3 Cmo 59/2022-570, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 41 Cm 11/2015-506, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se nabídky, distribuce a prodeje pracovních sešitů Hravá čeština 6, Hravá čeština 7, Hravá čeština 8, Hravá čeština 9, Hravá fyzika 6, Hravá fyzika 7, Hravá fyzika 8, Hravá fyzika 9, Hravý zeměpis 6, Hravý zeměpis 7, Hravý zeměpis 8, Hravý zeměpis 9 a Hravá matematika 6 (výrok I). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost sdělit žalobkyni informace tam specifikované týkající se pracovních sešitů uvedených ve výroku I, a to zvlášť pro každý kalendářní rok počínaje rokem 2020 (výrok II). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zveřejnit na www stránkách www.etaktik.cz omluvu ve výroku specifikovanou (výrok III). Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
2. Jednalo se v pořadí o již třetí rozsudek soudu prvního stupně. Jeho první rozsudek ze dne 9. 11. 2016, č. j. 41 Cm 11/2015-216, byl k odvolání žalované ve vyhovujících výrocích částečně potvrzen, částečně změněn tak, že se žaloba zamítá a částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 38/2017-252. Soud prvního stupně poté rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 41 Cm 11/2015-302, proti němuž se odvolaly obě účastnice řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 Cmo 176/2020-393, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí byl v mezidobí vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4406/2018, kterým Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil (v tam uvedených potvrzujících výrocích) v pořadí první rozsudek odvolacího soudu a první rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalobkyně i žalované proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2022 odvolací soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 3 Cmo 59/2022-570, zamítl návrh žalované na přerušení řízení za účelem položení předběžné otázky SDEU (první výrok), dále odmítl odvolání žalobkyně proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil a ve výrocích IV a V zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výslovně v rozsahu druhého výroku a v potvrzující části třetího výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně formulovala následující otázky: a) Zda je omezení práv vlastníka ochranné známky podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (dále jen „zákon o ochranných známkách“), podmíněno nezbytností užití ochranné známky pro určení účelu výrobku.
b) Zda je omezení práv k ochranné známce determinováno objektivní nezbytností užití označení nebo/i objektivní nezbytností poskytnutí informace spotřebiteli či obojím. c) Zda je případný rozpor s dobrými mravy/obchodními zvyklostmi či pravidly hospodářské soutěže předpokladem či důsledkem neoprávněného užití ochranné známky jiného dle § 10 zákona o ochranných známkách. d) Zda je účel výrobku podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách determinován objektivně relevantními skutkovými okolnostmi na trhu nebo subjektivně soutěžním záměrem uživatele cizí ochranné známky.
e) Otázka týkající se tvrzení, prokazování a posuzování přiměřenosti zadostiučinění, kterou dovolatelka formulovala prostřednictvím několika podotázek. f) Otázka týkající se rozsahu a obsahu nároku na poskytnutí informací podle § 6 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství (dále také „ZVPPV“), kterou taktéž formulovala jako několik podotázek vztahujících se k procesním aspektům ukládání této povinnosti a k jejímu rozsahu.
5. U otázky uvedené pod bodem a) dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od původního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4406/2018, neboť otázku nezbytnosti užití ochranné známky pro určení účelu výrobku vůbec neposuzoval. U otázky pod bodem b) namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil závěry rozsudku Soudního dvora EU (dále také „SDEU“) ze dne 17. 3. 2005, ve věci The Gillette Company a Gillette Group Finland Oy proti LA-Laboratories Ltd Oy, C-228/03, neboť v nyní projednávané věci nebyly dle jejího názoru splněny podmínky pro legitimní užití cizí ochranné známky. Dovolatelka má za to, že v projednávané věci nebylo užití její ochranné známky nezbytné, neboť užití je nezbytné jen tehdy, pokud představuje jediný prostředek, jak informaci spotřebiteli poskytnout a současně pokud spotřebitel přesně takovou informaci nezbytně potřebuje. Kritérium nezbytnosti je tak dle judikatury SDEU nutno posuzovat objektivně. U otázky pod bodem c) dovolatelka namítala, že odvolací soud otočil kauzalitu, neboť soulad s dobrými mravy není následkem legitimnosti užití ochranné známky třetí strany, ale jejím předpokladem. Otázka pod bodem d) se opět [stejně jako otázky a) a b)] týkala posouzení nezbytnosti užití cizí ochranné známky a dovolatelka u ní opět odkazovala na judikaturu SDEU ke kritériu objektivní nezbytnosti užití ochranné známky třetí osoby.
6. U otázek, které jsou výše uvedeny pod bodem e) jako otázky týkající se tvrzení, prokazování a posuzování přiměřenosti zadostiučinění, se dovolatelka tázala, zda je výše přiměřeného zadostiučinění otázkou volné úvahy soudu či jde o skutkovou okolnost, kterou tvrdí a prokazuje žalobkyně. Dále zda je soud vázán návrhem ohledně výše přiměřeného zadostiučinění, zda je změna odhadu žalobkyně ohledně přiměřené výše žádaného zadostiučinění změnou žaloby, zda je odvolání ve věci samé přípustným opravným prostředkem proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby a zda rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění představuje překážku věci rozhodnuté pro domáhání se zvýšení přiměřeného zadostiučinění. U jednotlivých podotázek dovolatelka odkazovala na judikaturu Ústavního soudu.
7. Rovněž poslední otázku výše uvedenou pod bodem f) dovolatelka formulovala jako několik dílčích otázek týkajících se informační povinnosti podle § 6 ZVPPV. Konkrétně se tázala, zda je rozsah informační povinnosti porušovatele podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví omezen pouze na registrovaná průmyslová práva, dále zda je soud vázán návrhem a tvrzeními a důkazními návrhy ohledně rozsahu a způsobu poskytnutí informací podle § 6 ZVPPV. Dále zda v případě shledání zásahu do práv žalobkyně představuje citované ustanovení minimální standard informací, jejichž poskytnutí je soud povinen žalované uložit; zda je soud v nalézacím řízení oprávněn posoudit, zda žalobkyně již některé informace má, a proto neuložit povinnost k jejich poskytnutí žalované. A nakonec, zda je povinnost poskytnout informace podle § 6 ZPPV povinností, která má být uložena v meritorním rozhodnutí, či zda jde o procesní povinnost – povinnost vysvětlovací, kterou lze účastníkovi ukládat i usnesením v průběhu řízení.
8. Dovolatelka rovněž namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil včetně rozhodnutí soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není podle jejího názoru přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a zároveň dovolatelka neformulovala jiné důvody přípustnosti. Žalovaná se podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatelky a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
15. U otázky výše shrnuté pod bodem c), která se týkala toho, zda je rozpor s dobrými mravy (či obchodními zvyklostmi nebo pravidly hospodářské soutěže) předpokladem či důsledkem neoprávněného užití ochranné známky jiného dle § 10 zákona o ochranných známkách, dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka totiž u této otázky neuvedla, které z kritérií § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Pokud dovolatelka u této otázky spatřovala splnění předpokladů přípustnosti v tom, že odvolací soud otázku posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou (jako u všech ostatních právních otázek formulovaných v dovolání – viz nadpis 2 na straně 5 dovolání), neuvedla již, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit, a to ani odkazem na spisové značky konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek. Má-li totiž být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3491/2022).
16. K námitce nepřezkoumatelnosti dovolací soud uvádí, že se jedná o námitku vady řízení. Ta sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017). Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že podle konstantní judikatury není rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla nepřezkoumatelné, ani pokud nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně vzhledem k obsahu jejího dovolání nebyly.
17. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
18. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.
21. Dovolání není přípustné.
22. Dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť tento výrok má povahu usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
23. Ve vztahu ke třetímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, u něhož dovolatelka shledává přípustnost svého dovolání pro řešení otázek výše shrnutých pod body a), b) a d), je třeba uvést, že všechny tyto otázky se ve své podstatě týkaly téhož, a to posuzování kritéria nezbytnosti užití cizí ochranné známky pro označení účelu výrobku podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách (resp. dovolatelčina argumentace v různých obměnách u těchto otázek směřovala k témuž). Dovolatelka u nich namítala, že se odvolací soud posouzením kritéria nezbytnosti vůbec nezabýval, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i SDEU, resp. že se neřídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4406/2018, vydaným v této věci.
24. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a uložil jim, aby se v dalším řízení zabývaly kritérii stanovenými judikaturou SDEU [viz zejm. rozsudek SDEU ze dne 17. 3. 2005, ve věci, Gillette proti LA-Laboratories, C-228/03, popř. rozsudky ze dne 11. 1. 2024, ve věci Industria de Dise?o Textil, SA (Inditex) proti Buongiorno Myalert SA, C-361/22, nebo ze dne 25. 1. 2024, ve věci Audi AG proti GQ, C-334/22], které se vztahovaly k oprávněnosti užití cizí ochranné známky podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Mezi tato kritéria patří nezbytnost užití ochranné známky pro označení účelu výrobku a soulad užití ochranné známky s obchodními zvyklostmi. Užití ochranné známky třetí osobou, která není jejím majitelem, je pak podle SDEU pro označení účelu výrobku nezbytné, pokud představuje v praxi jediný prostředek, jak veřejnosti srozumitelnou a úplnou informaci o tomto účelu poskytnout, s cílem zachovat systém nenarušené soutěže na trhu tohoto výrobku. Co se týče kritéria užití ochranné známky v souladu s obchodními zvyklostmi, užití ochranné známky třetí osobou není v souladu s obchodními zvyklostmi zejména tehdy, pokud k němu dochází způsobem, který může vzbuzovat dojem propojení mezi třetí osobou a majitelem ochranné známky. (K tomu viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4406/2018, a judikaturu v něm citovanou.)
25. V projednávané věci tak dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil od výše shrnutých požadavků na posouzení kritérií aplikace § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud dostatečně zabýval jak posouzením kritéria nezbytnosti užití ochranné známky pro označení účelu výrobku, tak i kritéria souladu užití ochranné známky s obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku (resp. dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže).
26. Pokud tedy odvolací soud na základě individuálního posouzení věci s ohledem na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že žalovaná užila ochrannou známku žalobkyně způsobem odpovídajícím povaze (účelu) výrobku žalované, jímž je pracovní sešit doplňující učebnice žalobce a dalších soutěžitelů, když žalovaná použila ochrannou známku žalobkyně pouze popisným způsobem k označení čísla strany konkrétní učebnice, k níž se má daný pracovní sešit vztahovat, a tedy za účelem zvýšení uživatelského komfortu osob, které se sešity pracují při procvičování učiva (k usnadnění práce s textem pracovního sešitu žákům, rodičům i učitelům), přičemž způsob takového užití ochranné známky žalobkyně v dané věci nemohl v zákaznické veřejnosti vzbuzovat dojem propojení výrobků žalované se žalobkyní, resp. asociovat souhlas žalobkyně s provázaností pracovních sešitů žalované a učebnic žalobkyně, stejně jako s učebnicemi dalších odkazovaných nakladatelů, a rovněž způsob použitého odkazu žalované na schvalovací ministerskou doložku vylučoval vyvolání jiného dojmu, než toho (správného), že doložka se vztahuje k učebnicím žalobkyně a jiných soutěžitelů, a tudíž jednání žalované je v souladu s omezením účinků ochranných známek podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách při jejich užití za referenčním účelem (a nelze tudíž z tohoto důvodu zároveň považovat takové jednání žalované ani za souběžné jednání v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže), pak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, včetně závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím rušícím rozsudku Nejvyššího soudu.
27. Dovolatelčiny otázky výše shrnuté pod bodem e) a f), které se týkaly poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou omluvy a informační povinnosti podle § 6 ZVPPV, nezakládají přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení dovoláním napadené výroky nezávisí Předpokladem pro jejich řešení je totiž závěr o tom, že k porušení práv průmyslového vlastnictví (k nekalé soutěži) došlo. Takový závěr však odvolací soud neučinil a dovolatelce se zároveň tento závěr odvolacího soudu nezdařilo relevantním způsobem zpochybnit, neboť dovolací soud dospěl shora k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
28. Z uvedeného důvodu nevznikla dovolacímu soudu ani povinnost položení předběžné otázky SDEU o výkladu aktů orgánů Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb. m. s.), neboť na dovolatelkou položených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu zčásti nezávisí (výjimka nezpůsobilosti otázky ovlivnit rozhodnutí), zčásti se jedná o otázky, jež již byly judikaturou SDEU objasněny (tzv. výjimka acte éclairé). (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod č. 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
30. O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu