Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem sídlem náměstí Republiky č. 2, Plzeň, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 4. 2018 č. j. 1 KZN 1127/2017-28, sdělení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 19. 12. 2017 č. j. ZN 447/2017-97 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 28. 7. 2017 č. j. KRPP-32428-203/TČ-2017-031172-S-KAM, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni, 2) Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a 3) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž byla podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit D. M. G. jednáním popsaným ve výroku usnesení, neboť policejní orgán dospěl po provedeném šetření k závěru, že ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak.
Stěžovatelka podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále též "OSZ") posoudila jako opožděně podanou a dne 28. 8. 2017 ji z tohoto důvodu zamítla; později po provedeném výkonu dohledu bylo konstatováno, že stížnost byla fakticky podána včas, a proto byl dán dozorové státní zástupkyni pokyn, aby se námitkami uplatněnými ve stížnosti zabývala. Ta tak učinila a stížní námitky posoudila jako nedůvodné (sdělení OSZ ze dne 19.
12. 2017 č. j. ZN 447/2017-97). Na základě podnětu k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") prověřila postup policejního orgánu i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále též "KSZ"), která shodně se závěry OSZ konstatovala, že rozsah provedeného dokazování byl dostatečný a že obhajobu podezřelé o účelu poskytnutí peněz poškozené stěžovatelce nelze ve spojení s výpověďmi svědků E.
P., V. Č. a P. G. přesvědčivě vyvrátit a i doložené výpisy z bankovních účtů nasvědčují jinému než stěžovatelkou tvrzenému účelu platby; ve vztahu k oznámenému zločinu vydírání rovněž nelze obhajobu podezřelé, že se v místě bydliště poškozené nenacházela, objektivně vyvrátit. Tato zjištění vedla KSZ k závěru o nedůvodnosti uplatněného podnětu (vyrozumění KSZ ze dne 17. 4. 2018 č. j. 1 KZN 1127/2017-28).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení práva na účinné vyšetřování a vyjádřila přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení se její věcí dostatečně nezabývaly, policejní orgán učinil jen některé úkony, výsledky dalších úkonů řádně nevyhodnotil, OSZ a KSZ její námitky odmítly jako nedůvodné. Podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nepostupovaly s náležitou péčí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka má za to, že v posuzovaném případě bylo prokázáno důvodné podezření o nezákonném jednání konkrétní osoby, což postačovalo k zahájení trestního stíhání s tím, že konečné posouzení důkazní situace přísluší pouze nezávislému soudu, který na základně zjištěného skutkového stavu rozhodne o vině a případném trestu.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas; lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet ode dne 19. 4. 2018, kdy bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění KSZ. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti byla posouzena s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), ve kterém Ústavní soud kvalifikoval žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství jako obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá, že došlo k závadnému postupu v šetření, vedoucímu k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí trestného činu. V citovaném nálezu Ústavní soud rozhodl, že bude považovat za nepřípustné (pro nevyčerpání všech procesních prostředků) ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam, kde nebyla podána předmětná žádost o výkon dohledu. Stěžovatelka tak učinila, i když formálně vzato v petitu svého návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti sdělení OSZ a vyrozumění KSZ (dále jen "rozhodnutí") nenapadla; z posouzení ústavní stížnosti jako celku a zde obsažené argumentace je však zřejmé, že její stížnost směřuje i proti závěrům orgánů dohledu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, U 5/7SbNU 343, resp. dostupných i v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka dovolávala, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018), jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími neshledal, že by policejní orgán či orgány dohledu svým povinnostem nedostály. Policejní orgán, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, si vyžádal vysvětlení od stěžovatelky a dalších šesti osob, se souhlasem stěžovatelky provedl odposlech a záznam konkrétního telekomunikačního provozu, vyžádal si výpisy provozu mobilního telefonu užívaného podezřelou D. M. G., odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, za účelem zkoumání obsahu lahviček předložených stěžovatelkou a informaci o bankovních účtech, na které stěžovatelka odesílala peněžní částky, provedl i finanční šetření k osobě stěžovatelky a podezřelé.
Již z uvedeného je zřejmé, že policejní orgán nebyl při prověřování trestního oznámení stěžovatelky pasivní a usiloval o dostatečné objasnění skutkového stavu. Mezi výsledkem prověřování a právním závěrem o odložení věci nelze shledat extrémní rozpor, což potvrdily i orgány dohledu, které posoudily všechny relevantní skutečnosti, přičemž státní zástupkyně KSZ majíc k dispozici nejen obsah všeobecného spisu OSZ, ale i spisový materiál policejního orgánu, dospěla ke stejnému názoru jako policejní orgán, že ve věci nejde o podezření ze zločinu ani přestupku.
Ústavní soud uzavřel, že vyšetřování provedené v posuzované věci orgány činnými v trestním řízení odpovídalo ústavněprávním požadavkům na účinné vyšetřování, a protože neshledal ani žádný jiný důvod ke svému kasačnímu zásahu, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu