Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou, se sídlem Kyjevská 50, 326 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 189/2011, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), neboť tak zasáhl do principu práva na spravedlivý proces garantovaného hlavou V. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právní závěry obsažené v rozhodnutích všech tří soudů, které ve věci rozhodovaly, jsou totiž v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že, navzdory stávající formulaci dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je ve výjimečných případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy v případech, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, na místě reflexe uplatněných skutkových námitek Nejvyšším soudem. Ústavní soud však existenci žádného takovéhoto extrémního nesouladu v projednávané věci neshledává.
Stěžovatelovy skutkové námitky uplatněné v dovolání a nyní i v ústavní stížnosti představují toliko opakování jeho obhajoby, se kterou se obecné soudy v průběhu trestního řízení již vypořádaly, přičemž své závěry podrobně odůvodnily, a to právě i ve vztahu ke stěžovatelem zdůrazňovaným znaleckým posudkům. Stěžovatel považuje označení těchto posudků za nepřesvědčivé a nelogické pochybení, je však právě povinností soudů jednotlivé důkazy hodnotit, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud má za to, že pro stručnost dále postačí na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu