Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti S. V., zastoupeného advokátem JUDr. Filipem Svobodou, sídlem U Demartinky 152/1, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 84/2025-62 ze dne 30. dubna 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zamítnutím jeho stížnosti pro opožděnost.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl, že soudkyně JUDr. Marta Uhlířová, Ph.D., je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl jako opožděnou. Jak krajský soud uvedl, usnesení okresního soudu bylo doručeno do datové schránky stěžovatelova obhájce dne 1. 4. 2025 a právě tento den byl rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání stížnosti.
Podle § 137 odst. 2 trestního řádu totiž, oznamuje-li se usnesení doručením opisu a má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, doručuje se opis jen obhájci. V souladu s ustálenou judikaturou pak již tím počíná běžet lhůta bez ohledu na to, zda následně nad rámec zákonné povinnosti bylo provedeno další doručení oprávněné osobě. Skutečnost, že dne 13. 4. 2025 bylo prvostupňové usnesení doručeno (fikcí) stěžovateli, tedy na běh lhůty neměla vliv, a podal-li stěžovatel stížnost dne 10. 4. 2025, učinil tak pozdě.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že argumentace krajského soudu je nesprávná, neboť podle § 137 odst. 1 trestního řádu je usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, přičemž otázka, který soudce bude v trestní věci stěžovatele jakožto obviněného činný, je nepochybně otázkou stěžovatele se přímo dotýkající. Stěžovatel upozorňuje, že podle § 143 odst. 1 trestního řádu jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
Trestní řád přitom údajně až na výjimky výslovně nestanoví, která rozhodnutí se mají doručit obviněnému i obhájci, a která jen obhájci. Krajský soud tedy v rozporu s ústavními principy vyložil trestní řád značně extenzivně. Stěžovatel se ostatně měl možnost seznámit s důvody pro vyloučení soudce až 7. 4. 2025, kdy mu bylo usnesení okresního soudu doručeno. Obhájce mu totiž dané usnesení ani neposílal, jelikož mu stěžovatel potvrdil, že i jemu soud usnesení zaslal. Stěžovatel konečně vznáší výhrady i proti poučení, které se mu dostalo ze strany okresního soudu, jelikož v něm chybí informace, že stížnost lze podat do tří dnů od oznámení obhájci.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V posuzované věci nejde - oproti tomu, co tvrdí stěžovatel - o to, zda stěžovatel byl osobou, které se usnesení okresního soudu přímo dotýká, ve smyslu § 137 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud stěžovatele za tuto osobu bezpochyby považoval, jinak by vůbec neaplikoval § 137 odst. 2 trestního řádu. V souladu s ním měl být (a byl) požadavek oznámení osobě, které bylo třeba usnesení oznámit, naplněn doručením opisu usnesení jejímu obhájci.
6. Stěžovatel považuje zákonnou úpravu toho, komu má být doručováno, za "velmi úspornou a nesouladnou", neuvádí ale v podstatě nic, co by mohlo vést k závěru, že v tomto konkrétním případě (resp. ve věci rozhodování o vyloučení soudce) muselo být prvostupňové usnesení dle zákona doručeno nejen obhájci stěžovatele, ale i jemu samotnému. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že nebyly dány podmínky § 137 odst. 3 trestního řádu, za jejichž splnění je nutno usnesení oznamovat i stěžovateli, a Ústavní soud na tomto závěru neshledává nic neústavního.
7. Za této situace platí, že lhůta k podání stížnosti běží od doručení usnesení obhájci a pozdější doručení usnesení stěžovateli na to již nemohlo mít vliv (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1299/24 ze dne 2. 6. 2024; srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4042/14 ze dne 30. 10. 2015). Nelze se ztotožnit se stěžovatelem, že kvůli tomu neměl možnost seznámit se s důvody pro vyloučení soudce, neboť tato možnost mu byla poskytnuta právě doručením usnesení soudu prvního stupně obhájci stěžovatele. Ztotožnit se nelze ani s výtkami vůči poučení ze strany okresního soudu, jelikož okresní soud uvedl, v jaké lhůtě a jak lze stížnost podat. Stěžovatel byl ostatně zastoupen obhájcem jako právním profesionálem, kterému musel být § 137 trestního řádu a jeho judikaturní výklad znám.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu