Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 191/2025-597 ze dne 19. 3. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 235/2024-562 ze dne 10. 9. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 1 T 148/2022-505 ze dne 10. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Frýdku-Místku stěžovatele vinným spácháním zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku v rozhodném znění. Soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Dále stěžovateli uložil zaplatit poškozenému na náhradě škody 18 000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy 200 000 Kč.
2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že stěžovatel, přítel rodiny poškozeného, se uvedených trestných činů dopustil v letech 2015 až 2019 na dítěti mladším 15 let, a to intimním stykem, dále poškozenému pouštěl pornografické filmy a přemlouval jej k intimnímu styku a pakliže poškozený nesouhlasil, nabízel mu za to finanční prospěch. Ačkoli soud vycházel pouze z jednoho přímého důkazu (výpovědi poškozeného), a dále pak z řady důkazů nepřímých, neboť stíhanému skutku nebyly přítomny další osoby, neshledal žádné okolnosti, skutečnosti či důvody, z nichž by plynulo byť jen podezření, že poškozený vypovídal nepravdivě. Motiv, že by poškozený byl naveden svou matkou, která se chtěla stěžovateli pomstít, shledal soud nelogickým zejména proto, že matka poškozeného podala trestní oznámení až v době, kdy se stěžovatel s poškozeným stýkali méně často. Věrohodnost a pravdivost výpovědi poškozeného jsou podporovány obsahem elektronické komunikace se stěžovatelem, jakož i závěry znalkyň. Nadto není nijak neobvyklá situace, že se oběť sexuálně motivovaného jednání rozhodne takové jednání oznámit či se někomu svěřit až s odstupem více let.
3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu. Odvolací soud neshledal stran rozhodnutí o vině a trestu žádné vady; rekapituloval podle něj logické a vyčerpávající odůvodnění rozsudku okresního soudu, který se zabýval všemi podstatnými okolnosti, a to ve všech zákonem předepsaných ohledech. Krajský soud seznal, že odvolací námitky stěžovatele jsou opakováním obhajoby uplatněné v řízení před okresním soudem, které byly dostatečně přesvědčivě vyvráceny. Zdůraznil, že okresní soud správně vycházel z usvědčujících výpovědí poškozeného, které byly autentické, přesvědčivé a nikoli osamocené, což odpovídá i závěrům znaleckého posudku z oboru psychologie na osobu poškozeného.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
5. Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojí ústavní stížností, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel trvá na tom, že s poškozeným neprovozoval nic, co by jen vzdáleně připomínalo něco sexuálního. Obvinění považuje za promyšlený útok na svou čest a finance.
6. Stěžovatel zejména namítá, že rozhodnutí jsou v zásadním rozporu se znaleckým posudkem na osobu stěžovatele. Výsledky sexuologického vyšetření jednoznačně hovoří ve prospěch stěžovatele, ale soud jich nedbal. Policie položila znalci sugestivní otázku, z níž znalec nabyl dojmu, že stěžovateli bylo prokázáno, že vytvářel či přechovával dětskou pornografii, což ale nebyla pravda. Znalec se však nevyjádřil ke stěžovatelově údajné touze po sexuálním uspokojení - tuto větu mu vložil do úst okresní soud. Kdyby jednání, z nějž byl obviněn, bylo pravdivé, musel by být stěžovatel pedofil, což znalecký posudek vyloučil. Okresní soud přitom následně zamítl stěžovatelův návrh na výslech daného znalce. Dále stěžovatel vylíčil podle něj pravý důvod trestního oznámení, spočívající v tom, že k němu má matka poškozeného negativní vztah. Stěžovatel také zpochybňuje interpretaci textové komunikace s poškozeným: podle jeho názoru z ní neplynou skutečnosti, které mu soudy dávají za vinu. Rovněž tvrdí, že výpovědi poškozeného i jeho matky jsou nevěrohodné a vnitřně rozporné, přesto jim soud uvěřil, zatímco výpověď matky stěžovatele za věrohodnou nepovažoval.
7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu mj. písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec dodává Ústavní soud následující.
9. Podstatou ústavní stížnosti je detailní polemika s hodnocením důkazů. Ústavní soud však hodnocení důkazů obecnými soudy nepřehodnocuje. K zásahu do řešení skutkových otázek je Ústavní soud povolán jen výjimečně. Zejména tehdy, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález
sp. zn. I. ÚS 1833/18
ze dne 6. 2. 2020). Takový rozpor však v napadených rozhodnutích obsažen není.
10. Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti bez bližší ústavněprávní argumentace namítl, že výpověď poškozeného je nevěrohodná a vnitřně rozporná, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 928/20
ze dne 5. 1. 2021. Závěry tohoto nálezu však na posuzovanou věc nedopadají, neboť v napadených rozhodnutích nejsou přítomny rozpory v tom smyslu, jak je namítá stěžovatel. Zdánlivé rozpory, kterými stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, nejsou z ústavněprávního hlediska extrémními rozpory důkazu a skutkových závěrů. Jde o běžně jazykově ne zcela obratná vyjádření poškozeného, která stěžovatel vytrhává z kontextu situace, v níž byla učiněna, jakož i ze souvislostí s ostatními důkazy. Tyto dílčí nedokonalosti však nepodrývají komplexní a logicky koherentní hodnocení důkazů obecných soudů. Tím spíše, pokud soudy svá zjištění podrobně a přesvědčivě odůvodnily.
11. Rovněž není pravdou, že by u stěžovatele musela být pro shledání viny zjištěna pedofilie. Rozhodná sama o sobě není ani stěžovatelova tvrzená dlouhodobá sexuální orientace. Okresní soud dále srozumitelně odůvodnil, že svědci vypovídající ve stěžovatelův prospěch neměli informace o inkriminovaném jednání a poskytli toliko obecný pozitivní obraz o stěžovateli. Není však porušením stěžovatelových základních práv, že soud přiřadil určitým důkazům jinou váhu, než prosazuje stěžovatel, pakliže je toto hodnocení racionální a v souladu s obecnými životními zkušenostmi a je řádně (přezkoumatelně) odůvodněno.
12. Podstatné je, že okresní soud sice konstatoval, že vychází pouze z jednoho přímého důkazu, a dále z dalších důkazů nepřímých, nicméně odůvodnil, že to v takové situaci není ničím výjimečným, neboť to plyne z povahy daného jednání. Současně to neznamená, že se soud automaticky přiklonil k výpovědi poškozeného, nýbrž zvažoval jednotlivé důkazy, jejich věrohodnost, autenticitu atp. a rovněž zdůvodnil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Prismatem požadavků plynoucích z ústavního pořádku nelze obecným soudům nic vytknout.
13. Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není znovu podrobně přehodnocovat každý jednotlivý důkaz provedený obecným soudem. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv a svobod je zásadní, bylo-li řízení spravedlivé jako celek. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem protokolů o hlavním líčení a se znaleckými posudky a dospěl k závěru, že skutkové závěry okresního soudu nejsou v rozporu (natož v extrémním) s provedenými důkazy.
14. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu