Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 91/2016-34 ze dne 21. 2. 2017 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 83/2017-43 ze dne 19. 4. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu přiloženého podkladového materiálu vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") domáhala ochrany před nezákonným zásahem Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad"), jenž měl spočívat v tom, že městský úřad ve stanovené lhůtě nereagoval na její podnět "k přezkoumání a provedení státního dozoru" ze dne 17. 3. 2016, adresovaný Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad"), který byl městskému úřadu postoupen k vyřízení.
Napadeným rozsudkem č. j. 22 A 91/2016-34 ze dne 21. 2. 2017 krajský soud výrokem I. určil, že nevydání vyrozumění na podnět stěžovatelky ze dne 17. 3. 2016 ve lhůtě 30 dnů od předání věci městskému úřadu k dalšímu postupu, bylo nezákonným zásahem. Výrokem II. žalobu ve zbytku zamítl, načež ve výroku III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud s odkazem na § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že sdělení správního orgánu o postoupení věci nezbavuje příslušný správní orgán, jemuž byla věc postoupena, povinnosti vyrozumět podatele podnětu, zda ve věci zahájil řízení z moci úřední či nikoliv.
Jelikož městský úřad této povinnosti nedostál, dopustil se nezákonného zásahu. Krajský soud současně přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla v mezidobí městským úřadem informována o tom, že na základě jejího podnětu nebude vedeno přezkumné řízení ve věci rozhodnutí o dělení či scelování v podnětu specifikovaných pozemků, neboť žádné takové rozhodnutí neexistuje, a dále že bylo zahájeno řízení o odstranění stavby plotu na předmětných pozemcích. Pokud stěžovatelka trvala na tom, aby soud zavázal městský úřad k tomu, aby upřesnil některé okolnosti řízení o odstranění stavby a souvisejícího řízení o dodatečném povolení stavby, krajský soud v tomto směru žalobě nevyhověl (viz výrok II.
rozsudku). Konstatoval totiž, že právo podatele podnětu na informaci o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo, se vyčerpává sdělením, že řízení bylo zahájeno nebo že nebyly shledány důvody pro jeho zahájení; na další podrobnosti o průběhu zahájeného řízení z titulu podaného podnětu nárok nemá. Proti rozhodnutí krajského soudu brojila stěžovatelka posléze kasační stížností, jež však Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 As 83/2017-43 ze dne 19. 4. 2018 zamítl.
Stěžovatelka se tak obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti oběma soudům vytkla, že ve svých rozsudcích nijak nezdůvodnily, proč nepřistoupily k provedení důkazu správním spisem městského úřadu, vedeného ve věci dodatečného povolení stavby plotu. Stěžovatelka měla za to, že kdyby se obecné soudy s obsahem spisu seznámily, zjistily by, že městský úřad dosud nevydal dodatečné povolení stavby plotu, a tudíž ani věc nepředal krajskému úřadu k postupu dle § 94 a násl. správního řádu, jak stěžovatelka žádala v podnětu ze dne 17. 3. 2016, a mohly by tento stav napravit. K tomu ovšem v důsledku opomenutí důkazu zmíněným správním spisem nedošlo. Ve výše uvedených skutečnostech spatřovala stěžovatelka porušení svého práva na soudní ochranu a práva na projednání věci (uskutečnění přezkumu ze strany krajského úřadu) v přiměřené lhůtě.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka opřela svou ústavní stížnost o námitku opomenutého důkazu, což je argument, který je v obecné rovině způsobilý založit protiústavnost napadených rozhodnutí. V tomto konkrétním případě nicméně Ústavní soud žádné pochybení popsaného charakteru v postupu obecných soudů nezjistil. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že o opomenutý důkaz se nejedná mimo jiné tehdy, pokud jím prokazovaná skutečnost neměla relevantní souvislost s předmětem řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24.
2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573) a další navazující rozhodnutí]. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 16) jasně a srozumitelně vyložil, že námitky stěžovatelky, vztahující se k absenci přezkumu ze strany krajského úřadu ve smyslu § 94 a násl. správního řádu, se míjely s podstatou předmětu řízení, a byly proto pro rozhodnutí ve věci zcela bez významu.
Jak patrno, existoval zde legitimní důvod pro neprovedení důkazu spisem městského úřadu, a nelze jej tedy považovat za důkaz opomenutý, který by zakládal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Ústavní soud za těchto okolností ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu