Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 194/2023-1043 ze dne 19. 10. 2023 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 0 P 66/2023-960 ze dne 28. 4. 2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a 1)
V. K. a 2) nezl. F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soudům vytýká, že zcela nedůvodně vycházely z jeho potenciálního příjmu, a to bez ohledu na to, že i z jeho skutečného příjmu mohlo být nezletilému hrazeno dostatečné výživné. Ignorovaly jeho reálnou životní úroveň a možnosti a nepracovaly ani s hrozícím zásahem do práva na svobodnou volbu povolání. Potenciální příjmy navíc zjišťovaly u pracovních pozic, na které stěžovatel neměl kvalifikaci a nikoliv v okruhu jeho bydliště.
Stěžovatel ve věku 52 let se postupně blíží důchodovému věku, nadměrné cestování jej vyčerpává a považuje proto za skandální, aby mu soud direktivně určoval, kde musí hledat pracovní uplatnění. Soudy dále nerespektovaly doporučující stanovisko ohledně výpočtu výše výživného, opomněly, že má další vyživovací povinnost ke zletilé dceři, nepřihlédly k nákladům na realizaci styku s nezletilým ani ke skutečnosti, že nikoliv vlastní vinou přišel o příjem. Podle stěžovatele soudy rovněž nectily rovnost stran, když k jeho tíži kladly celou řadu okolností, zatímco matku nezletilého v mnoha aspektech silně zvýhodnily.
Pro stěžovatele je aktuální stav ekonomicky neudržitelný a obává se, že nebude schopen dostát povinnostem uloženým mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
4. Zvláště restriktivně přistupuje Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech, což se týká také stanovení výživného a jeho výše, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat soudy učiněné závěry. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
6. Pro úplnost lze zmínit, že k pochybnostem o transparentnosti výše příjmů stěžovatele soudy vedl také převod prosperující společnosti, ve které byl původně jediným jednatelem a společníkem. Dříve stěžovatel tvrdil, že šlo o převod bezúplatný, zatímco dle nynějších vyjádření mělo k převodu na jeho bratra dojít za 400 000 Kč. Stěžovatel také uváděl, že pro společnost X pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná a dokládal daňová přiznání ohledně příjmu ze samostatné činnosti. V průběhu odvolacího řízení následně předložil výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů (s odstupným ve výši trojnásobku průměrného výdělku), přestože o zaměstnaneckém poměru se dříve nezmínil. Přes tvrzenou špatnou ekonomickou situaci se byl navíc evidovat na úřad práce až s odstupem dvou měsíců od obdržení výpovědi.
7. Obecné soudy také zdůraznily, že nezletilý má právo sdílet i životní úroveň stěžovatele, kterou zvyšuje vlastnictví hodnotného rodinného domu ve Středočeském kraji (ve kterém žije s družkou) i to, že se mu dostalo protiplnění za cenné papíry v hodnotě 565 000 Kč. O zvýšení potřeb nezletilého nebylo pochyb, neboť již nebyl žákem mateřské školy, ale žákem páté třídy základní školy. Stěžovatelem navrhované výživné tak soudy považovaly za nepřiměřeně nízké, neodpovídající možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinných, odůvodněným potřebám nezletilého, ani požadavku na zásadně shodnou životní úroveň nezletilého a rodičů. Uzavřely proto, že zásadní změna poměrů odůvodňující rozhodnutí o snížení výživného nenastala a v minulosti stanovené výživné lze i nadále považovat za přiměřené a odpovídající věku i potřebám nezletilého. Takto zdůvodněnému závěru přitom z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
8. V návaznosti na zjišťování potenciálního příjmu stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že posuzované pracovní pozice se neshodovaly s jeho kvalifikačními předpoklady. Jelikož stěžovatel měl živnostenské oprávnění v oboru činnosti poskytování služeb v oblasti informačních technologií, dle své výpovědi pracoval jako technická podpora počítačových aplikací (operátor call centra technické podpory IT) a v oboru byl celý svůj profesní život, zaměřily se soudy na oblast specialista databází, počítačových sítí.
Obdobně, brojí-li stěžovatel proti zjišťování příjmu na pracovním trhu v Praze, z rozhodnutí je zřejmé, že soudy omezily dojezdovou vzdálenost na čtyřicet minut od bydliště stěžovatele ve Středočeském kraji a hlavní pracoviště stěžovatele v jeho dosavadní práci bylo taktéž v Praze. Sám stěžovatel současně připustil, že by si mohl vydělat prací v oboru své činnosti více, ale dává přednost času pro sebe. Na to soudy také vhodně reagovaly, když upozornily, že navzdory povinnosti zajistit řádnou výživu nezletilého stěžovatel nevyužívá své možnosti a schopnosti v jemu dostupné míře.
Takový postup soudů nelze považovat za nijak problematický, ani rozporný s právem na svobodnou volbu povolání. Krajský soud také doplnil skutková zjištění o aktuální údaje (výpověď z pracovního poměru). Jelikož však ve shodě s okresním soudem vycházel z potenciálního příjmu stěžovatele, nešlo v době jeho rozhodování (pár dnů poté, co se stěžovatel zaevidoval na úřadu práce), o zásadní skutečnost.
9. Není pravdou, že by soudy nevzaly v úvahu náklady stěžovatele na zajištění víkendového styku s nezletilým. K tomu došlo již při prvotním rozhodování o výši výživného, při kterém soudy zkoumaly i zavinění vzdálenosti bydlišť rodičů a dospěly k závěru, že odstěhování matky s nezletilým nepředstavovalo protiprávní změnu bydliště dítěte (stěžovatel matku ze společné domácnosti vyhodil a její návrat do Ústí nad Labem byl vzhledem k okolnostem předvídatelný). V nyní posuzované věci pak soudy dospěly k závěru o vhodnosti zachování stávajícího předávání nezletilého a stejně jako zamítly návrh matky na zvýšení výživného se zdůvodněním, že zjevný nárůst potřeb na straně nezletilého je vyvažován mimo jiné právě náklady stěžovatele na dojíždění, neztotožnily se v této souvislosti ani s návrhem stěžovatele na snížení výživného.
Navzdory přesvědčení stěžovatele si soudy byly vědomy i skutečnosti, že má ještě další vyživovací povinnost a od doporučení k výpočtu výše výživného se v rámci svého uvážení mírou způsobilou odůvodnit zásah do jeho základních práv neodchýlily.
10. Stěžovatel se taktéž domnívá, že soudy při svém rozhodování zvýhodnily dle něj nadstandardně finančně zajištěnou matku nezletilého. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly i jejími poměry - v době, kdy byla v pracovní neschopnosti, resp. krátce po ukončení pracovněprávního vztahu, vycházel okresní soud z příjmů z předchozího zaměstnání. Krajský soud pak vycházel z příjmu matky z nového zaměstnání, který odpovídal i nabídce pro ni vhodných volných pracovních míst. Soudy neopomněly zohlednit ani to, že matka už nemá žádnou další vyživovací povinnost a jak naložila s částkou za prodej rodinného domu (kromě splacení úvěrů zakoupila a zrekonstruovala byt, ve kterém s nezletilým nyní bydlí), přičemž poukázaly i na rozdíl v hodnotě nemovitostí v Ústí nad Labem a ve Středočeském kraji.
11. Stěžovatelem citovaný nález
sp. zn. III. ÚS 2324/17
se týkal otázky, zda je legitimní požadovat po jednom z rodičů, aby si přes podstatnou změnu životních okolností udržel příjem zásadním způsobem převyšující běžné příjmy (řádově ve stovkách tisíc měsíčně), a byl tak schopen placením vysoce nadprůměrného výživného (řádově v desítkách tisíc pro každé z dětí) i nadále oprávněným zachovat značně nadstandardní životní úroveň. V nyní posuzovaném případě však nešlo o zakonzervování vysoké životní úrovně dítěte navzdory významné změně poměrů stěžovatele. Soudy nepřistoupily ke stěžovatelem požadovanému snížení výživného, neboť u něj neshledaly změnu poměrů vyžadující rozhodnutí o snížení výživného a zároveň přiléhavě zdůvodnily, proč považovaly za nezbytné i nadále vycházet právě z potenciálního příjmu stěžovatele (při současném zohlednění jeho životní úrovně). Ani odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15
není přiléhavý, neboť jak již bylo uvedeno, soudy při svém rozhodování přihlédly i k nákladům stěžovatele na zajištění styku s nezletilým.
12. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Jak Ústavní soud ověřil, návrhu stěžovatele na snížení výživného se soudy řádně věnovaly, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a svá rozhodnutí také přezkoumatelným způsobem odůvodnily. K závěru, že by výživné nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení nebo bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v posuzované věci dospět nelze.
13. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu