Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Maxima Ponomarenka, právně zastoupeného Mgr. Kristýnou Coufalovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 1292/17a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2025 č. j. 4 Cmo 103/2025-46 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2025 č. j. 72 Cm 19/2025-20, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, společnosti MI Estate s. r. o., IČ 08294208, sídlem Štefánikova 18/25, Praha 5 a Miloslava Nermutě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 4. 2025 č. j. 72 Cm 19/2025-20 bylo na návrh vedlejší účastnice společnosti MI Estate s. r. o., nařízeno předběžné opatření ukládající stěžovateli, aby se zdržel jakéhokoli nakládání s pozemkem blíže specifikovaným ve výroku usnesení. Dle městského soudu vedlejší účastnice osvědčila, že stěžovatel a vedlejší účastník Miloslav Nermuť jako její bývalí jednatelé ani po výzvě nevydali (přičemž k tomu jako bývalí jednatelé byli povinni) peněžité plnění z pokladny, kde měl zůstatek činit 67 787 432 Kč, avšak novými jednateli bylo nalezeno 100 Kč. Současně vedlejší účastnice osvědčila, že stěžovatel činí právní kroky k darování předmětného pozemku. Existuje tedy reálná obava, že by pohledávka vedlejší účastnice (na 67 787 332 Kč) nemusela být uspokojena, neboť by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném mohl být ohrožen. Městský soud proto návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 5. 2025 č. j. 4 Cmo 103/2025-46 bylo rozhodnutí městského soudu ve vztahu k vedlejší účastnici a ke stěžovateli potvrzeno. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že vedlejší účastnice osvědčila nárok ve věci samé. Vedlejší účastnice ve věci uplatnila nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti péče řádného hospodáře, škoda zde spočívá v částce, jež náleží vedlejší účastnici a nebyla vydána bývalými statutárními zástupci. Aniž by vrchní soud učinil byť jen předběžný meritorní závěr o tom, zda stěžovatel a vedlejší účastník při výkonu funkce jednatelů žalobkyně jednali s péčí řádného hospodáře či nikoliv, uzavřel, že vedlejší účastnice osvědčila existenci svého práva v míře dostatečné pro účely nařízení předběžného opatření. Stěžovatel ostatně pouze popíral stav pokladní knihy, ale ničím svou obranu nedoložil.
3. Proti usnesení městského soudu a usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které tvrdí, že napadená rozhodnutí vykazují znaky svévole, které dovozuje z extrémně nedostatečného a vadného hodnocení skutkového stavu věci. Soudy nepřihlížely k jím navrženým důkazům. Vrchní soud pochybil také v tom, že ve věci nenařídil ústní jednání. I samotná žaloba byla procesně neúplná v okruhu účastníků na straně žalované. Dále pak stěžovatel uvádí argumenty, které se týkají věci samé, tedy žaloby o 67 787 332 Kč.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny (usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 630/24
).
6. V návaznosti na popsané limity ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem, měla zákonný podklad a nelze v nich spatřovat projev svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do základních práv stěžovatele. Městský soud i vrchní soud popsaly, že vedlejší účastnice dostatečným způsobem doložila všechny skutečnosti potřebné pro vydání předběžného opatření. Ostatně stěžovatel (podobně jako v odvolání, jak vyplývá z napadeného usnesení vrchního soudu) toto ani nepopírá, pouze tvrdí, že obecné soudy nepřihlížely k jím navrženým důkazům.
Hodnocení důkazů je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do tohoto procesu nezasahuje (až na výjimky spočívající např. v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry). Jen okrajově lze proto zmínit, že v samotném dokazování Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. Obecné soudy se soustředily na to, zda jsou osvědčeny okolnosti odůvodňující vydání předběžného opatření, přičemž v tomto ohledu jim nelze nic vytknout. Pokud jde o procesní námitky stěžovatele, vrchní soud nemusel nařizovat ve věci jednání, jak vyplývá ze zákona a z napadeného usnesení, které na zákon odkazuje.
Vyhodnocení (ne)úplnosti žaloby a označení žalovaných osob je věcí konkrétního žalobce a posouzení projednatelnosti žaloby v konkrétním případě je pak věcí obecných soudů. K argumentaci stěžovatele stran samotné žaloby vedlejší účastnice na 67 787 332 Kč se pak Ústavní soud nevyjadřuje, neboť tato není předmětem napadených rozhodnutí.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu