Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Čecha, zastoupeného Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Moskevská 640/55, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1735/2023-579 ze dne 23. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Šárky Čechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou bývalí manželé, kteří vypořádávali své společné jmění ("SJM"). Okresní soud v Liberci ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 15 C 264/2017-472 ze dne 17. 12. 2021 vypořádal zaniklé SJM v rozhodnutí specifikovaným způsobem. Dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro odklonění se od principu rovnosti podílů bývalých manželů a stanovil takzvanou disparitu podílů v poměru 60:40 ve prospěch stěžovatele. Disparita podílů byla podle nalézacího soudu odůvodněná, neboť stěžovatel byl profesionální fotbalový brankář, který dosahoval po dobu trvání manželství značných příjmů a zajistil tím vysoký životní standard rodiny; zasloužil se tak o získání společného majetku velké hodnoty. Vedlejší účastnice po uzavření manželství po domluvě se stěžovatelem přestala pracovat a byla ochotná opustit Českou republiku a doprovázet stěžovatele během jeho angažmá v zahraničí; zároveň pečovala nejen o společnou domácnost, ale též o syna stěžovatele z jiného vztahu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 35 Co 151/2022-529 ze dne 14. 12. 2022 změnil rozhodnutí nalézacího soudu a stanovil disparitu podílů v poměru 2:1 ve prospěch stěžovatele. Podle odvolacího soudu byly vysoké příjmy stěžovatele výsledkem jeho dřívější dlouhodobé aktivity spadající také do období před manželstvím. Bývalá manželka se sice na hospodaření podílela péčí o domácnost, avšak veškerý majetek byl pořízen výlučně z prostředků stěžovatele; výraznější disparita proto byla podle odvolacího soudu přiléhavá.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí odvolacího soudu změnil a - stejně jako nalézací soud - stanovil disparitu podílů v poměru 60:40 ve prospěch stěžovatele.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nespravedlivě "snížil" disparitu podílů na zaniklém SJM pouze na poměr 60:40. Stěžovatel rozporuje srovnání s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2433/99, na které Nejvyšší soud odkázal. V této věci byl disparitní poměr stanoven rovněž na 60:40 ve prospěch profesionálního tenisty, avšak tehdejší manželství trvalo 20 let, manželka se zde výlučně starala o dvě děti a domácnost, jakož i výstavbu dvou domů. Naopak v nyní projednávané věci byla role manželky zanedbatelná. Vedlejší účastnice nikdy nepracovala ani nepřinášela žádné finanční prostředky a hodnoty, o veškerý majetek se staral výlučně stěžovatel. Vedlejší účastnice se o společnou domácnost nestarala, neboť úklid i vaření vždy zařizovaly třetí osoby, manželství bylo bezdětné.
6. Ve skutkově rozdílných věcech má být rozhodnuto odlišně. Nejvyšší soud neposoudil stěžovatelovu věc individuálně a porušil jeho legitimní očekávání. Bývalá manželka měla nadstandardní životní úroveň pouze díky stěžovateli: z jeho prostředků jí bylo hrazeno zdravotní a sociální pojištění, stavební spoření, studium, vždy disponovala libovolným množstvím peněz. Začátek vrcholu kariéry stěžovatele se časově shoduje s uzavřením manželství; konec kariéry se shoduje s jeho rozvodem. Stěžovatel vstupoval do manželství s cca 13,5 miliony korun, což nebylo nijak zohledněno.
Rozhodující kritérium pro stanovení disparity podílů měl být přínos pro nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do SJM [ve smyslu § 742 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku]. Podle stěžovatele je chybný závěr, že vedlejší účastnice "pečovala" o jeho syna z jiného vztahu: syn byl svěřen do péče matky a stěžovatel se s ním stýkal maximálně dva víkendy v měsíci. Nejvyšší soud tak založil své rozhodnutí na skutečnostech, které nevyplývaly z provedeného dokazování.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Nejvyšší soud svůj závěr o disparitě podílů 60:40 ve prospěch stěžovatele ústavně konformním způsobem odůvodnil. Zdůraznil, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Některý z manželů zpravidla vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý. Smyslem vypořádání společného jmění manželů není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu (viz bod 27 napadeného rozsudku).
10. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu při vypořádání zaniklého SJM relevantní okolnosti stěžovatelova "netradičního" života v manželství zohlednil. Vyzdvihl zároveň celkovou podporu, kterou stěžovateli manželka poskytovala, když se rodina musela přestěhovat v rámci angažmá do zahraničí (viz bod 30 napadeného rozsudku). K tomu lze pouze zdůraznit, že podpora v manželství ze strany manželky nemusí mít pouze formu vaření či výchovy dětí, jak se stěžovatel v ústavní stížnosti snaží naznačit.
11. Zohlednil-li Nejvyšší soud, že se bývalá manželka starala o nevlastního syna stěžovatele, kterému kupříkladu zajišťovala převoz z České republiky do zahraničí, nelze uvedenému závěru z ústavního hlediska nic vytknout. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí konkrétní skutečnosti, jež by takové jednání jeho bývalé manželky vyvracely. V žádném případě nezjistil Ústavní soud extrémy v závěrech obecných soudů, které by mohly dosahovat ústavněprávní relevance. Úkolem Ústavního soudu není zasahovat do volného hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a hodnotit jimi provedené hodnocení důkazů.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem Nejvyšší soud porušil ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 21. srpna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu