Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky Enkelados, a.s., sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Janem Skřipským, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 223/2025-445 z 10. 4. 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Michaely Vackové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, domáhá zrušení výroků v záhlaví vymezeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že krajský soud nákladovými výroky porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud na úvod uvádí, že se omezuje na nyní nezbytné skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 1 733 250 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 4 C 214/2019-409 z 26. 9. 2024 rozhodl, že stěžovatelka má právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 256 500 Kč (výrok I), a zamítl její nárok na zaplacení částky 1 733 250 Kč (výrok II). O nákladech okresní soud rozhodl tak, že stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 127 774 Kč s tím, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 0 Kč (výrok III).
3. Proti tomuto rozhodnutí podaly obě strany dovolání. Krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky do výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Dále, výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Napadeným výrokem III rozsudku krajského soudu byl změněn nákladový výrok III soudu prvního stupně, a to tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 194 461 Kč. Napadeným výrokem IV rozsudku krajského soudu tento soud stěžovatelce uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení ve výši 32 256,80 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud napadenými výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení nesprávně. Ani krajský soud tak nezhojil nedostatky, které stěžovatelka vytýkala již nákladovému výroku rozsudku okresního soudu. Uvádí, že ve věci měl být v souladu s judikaturou vrcholných soudů aplikován § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka má za to, že byla zcela úspěšná, nicméně i přes to jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Nákladové výroky považuje za neodůvodněné.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Zůstává ovšem potřeba zjistit, zda je ústavní stížnost přípustná.
6. Ústavní soud uvádí, že z vlastní úřední činnosti zjistil, že stěžovatelka podala současně s touto ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu. Zatímco ústavní stížnost stěžovatelka směřuje toliko proti nákladovým výrokům, dovolání podala proti rozsudku krajského soudu v celém rozsahu.
7. Podle § 237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zase stanoví, že dovolání podle § 237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Uvedené znamená, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti rozsudku krajského soudu, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé. Výroky o náhradě nákladů řízení dovoláním samostatně napadeny být nemohly.
8. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení jako přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o stěžovatelčině dovolání proti výroku ve věci samé, ve kterém stěžovatelka rovněž poukazuje na nedostatky v otázce nákladových výroků. Nelze přehlédnout, že bude-li dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak je dovolací soud oprávněn nejen zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§ 243c ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu).
Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výroky rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení ještě předtím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o stěžovatelčině dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení sp. zn. II.
ÚS 1700/18 z 18. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 1033/19 z 10. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 870/19 z 24. 4. 2019 či sp. zn. III. ÚS 941/19 z 30. 5. 2019).
9. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1040/25 ze dne 20. 5. 2025).
10. Tato skutečnost však stěžovatelku nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. Po skončení dovolacího řízení bude mít stěžovatelka možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka