Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem Tábor, nám. Fr. Křižíka 2840, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 12 Co 344/2015-66, kterou se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2015 č. j. 19 C 447/2014-36 ve výroku I tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 22 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. prosince 2014 do zaplacení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 1. července 2016 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 165/2005. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 25. června 2015 č. j. 19 C 447/2014-36 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 66 750 Kč s příslušenstvím (výrok I); ohledně částky 183 250 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III). Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl rozsudkem ze dne 16. února 2016 č. j. 12 Co 344/2015-66. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 22 250 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I). V zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval poučení, podle něhož proti jeho výroku I není dovolání přípustné. Proti výroku II bylo možné podat dovolání za splnění podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu prvního stupně. V souladu s tímto poučením podal stěžovatel proti výroku I rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost, zatímco proti výroku II dovolání.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně bez toho, aby provedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeným pod sp. zn. 19 C 165/2005. Kromě toho je stěžovatel přesvědčen, že byl nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Jakkoliv se totiž tento týkal částky menší než 50 000 Kč, nelze přehlédnout, že ve výsledku bylo jeho žalobě vyhověno do výše 44 500 Kč, zatímco co do částky 205 500 Kč byla zamítnuta. Podání dovolání by mělo být možné v rozsahu, který bude zahrnovat celou částku, ohledně které byla žaloba zamítnuta.
11. Ústavní soud je podle § 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Pokud jde o námitku nesprávného poučení, Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele došlo v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu k rozštěpení nároku, který byl uplatněn žalobou, na tři části, jež se týkají částek 44 500 Kč (v této částí byl nárok oběma rozsudky shledán důvodným), 22 250 Kč (v této části byl nárok shledán důvodným rozsudkem soudu prvního stupně, odlišný názor však zaujal odvolací soud) a částky 183 250 Kč (v této části oba soudy žalobu zamítly). O každé z těchto částí žalobou uplatněného nároku bylo rozhodováno samostatnými výroky, a to s ohledem na odlišné hodnocení jejich opodstatněnosti ze strany jednotlivých soudů. Rozštěpení nároku a s ním spojené samostatné posouzení jeho části jednotlivými výroky napadeného rozsudku zde má tudíž rozumný základ a odpovídá ustálené rozhodovací praxi i doktríně [srov. nález ze dne 20. října 2009
sp. zn. IV. ÚS 681/09
(N 221/55 SbNU 75), zejména bod 20, nebo usnesení ze dne 19. září 2013
sp. zn. III. ÚS 2136/13
]. Platí přitom, že splnění podmínky přípustnosti dovolání, zda bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, se podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu posuzuje ve vztahu ke každému výroku dovoláním napadeného rozhodnutí zvlášť. Za této situace tak nelze rozsudku odvolacího soudu vytknout nesprávnost poučení stěžovatele o nemožnosti podat dovolání proti výroku I jeho rozsudku, neboť přípustnost dovolání proti němu nebyla založena.
14. Uvedený závěr znamená, že ústavní stížnost by byla přípustná i v případě, pokud by v ní stěžovatel námitku nesprávného poučení neuplatnil. Ústavní soud se proto mohl zabývat i druhou jeho námitkou, podle níž měl odvolací soud pochybit, když změnil rozsudek odvolacího soudu bez toho, aby provedl důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 165/2005. Ani zde ovšem nelze shledat ústavní stížnost důvodnou. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, tento soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přehodnotil pouze jejich právní hodnocení v souvislosti s rozhodnutím o výši přiznaného zadostiučinění. Uvedená skutečnost tedy nebyla způsobilá zpochybnit napadený výrok z hlediska ústavních zásad spravedlivého procesu.
15. Protože výrokem I rozsudku odvolacího soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobod stěžovatele, zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozhodl o odmítnutí jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu