Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Murada Babaeva, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 95 Co 175/2024-304 ze dne 18. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Truck Pedan s.r.o., Kladruby 12, Kladruby, a Penax - Petr Sýba s.r.o., Na Výsluní 344/3, Bílina, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před obecnými soudy vystupoval stěžovatel jako žalobce domáhající se náhrady škody způsobené vedlejšími účastnicemi, které zaslaly stěžovateli předžalobní výzvu k upuštění od nekalosoutěžního jednání a k úhradě náhrady škody ve výši 5 000 000 Kč do 7 dní od doručení výzvy. Uvedly, že po marném uplynutí lhůty přistoupí k soudnímu vymáhání pohledávky.
2. S podáním žaloby však vedlejší účastnice otálely. Stěžovatel na ně proto po více než třech měsících od doručení výzvy podal žalobu na náhradu nákladů vynaložených na právní obranu proti předžalobní výzvě. Vedlejší účastnice však svou žalobu podaly též, ovšem o více než rok později. Stěžovatel následně vzal zpět svou žalobu proti nim a požádal o náhradu nákladů soudního řízení. Návrh odůvodnil tím, že jsou to právě vedlejší účastnice, které zavinily zpětvzetí stěžovatelovy důvodné žaloby.
3. Okresní soud v Teplicích stěžovateli vyhověl, řízení zastavil (výrok I) a přiznal mu náhradu nákladů řízení ve výši 48 507 Kč, přičemž návrh vedlejších účastnic na separaci nákladů zamítl (výroky II a III). Proti výrokům II a III se vedlejší účastnice bránily úspěšným odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o náhradě nákladů řízení zcela ve prospěch vedlejších účastnic.
4. Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhá zrušení tohoto usnesení, a to pro porušení práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ta měl soud porušit dvojím způsobem. Stěžovatel nebyl informován o možné změně právního názoru ze strany odvolacího soudu, přičemž jeho rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno. Současně namítá extrémní rozpor napadeného rozhodnutí s principy spravedlnosti a jeho nesoulad s prejudikaturou.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle Ústavy jsou to primárně obecné soudy, které mají vykládat podústavní právo. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti tak přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení ústavně zaručených základních práv. Základní práva stěžovatele však v tomto případě porušena nebyla.
7. Zjevně neopodstatněná je stěžovatelova námitka překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl v intencích odvolání vedlejšího účastníka, na něž stěžovatel mohl reagovat a také tak učinil. Odvolací soud neprovedl jiná skutková zjištění než nalézací soud, ale na základě jím zjištěného skutkového stavu dospěl k jinému právnímu posouzení. Skutečnost, že odvolací soud rozhodne odlišně od soudu prvního stupně, sama o sobě porušení ústavně zaručených práv neúspěšného účastníka nezakládá (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1194/24 ).
8. Ústavní soud dlouhodobě upozorňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru (např. nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ). Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní relevance, ovšem pouze ve zvlášť závažných případech. Ne každá protiprávnost totiž zakládá porušení ústavně zaručených práv.
9. Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu v otázce zavinění zpětvzetí žaloby. Odůvodnění krajského soudu však požadavky na ústavně konformní rozhodování splňuje. Krajský soud odlišný názor na otázku zavinění zpětvzetí v tomto konkrétním případě podrobně a logicky vysvětluje a odkazuje i na ustálenou judikaturu v obdobných případech. Jeho postup přitom nevykazuje znaky svévole.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu