Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti LEIS Delta s.r.o., sídlem Kaštanova 495/64a, Brno, zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Pramenná 1049/7, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. května 2025 č. j. 2 KZN 1035/2025-18, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. února 2025 č. j. 1 ZN 2139/2024-18 a usnesení Policie České republiky - Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 10. prosince 2024 č. j. KRPB-140363-14/TČ-2024-060282-JAN, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky - Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka oznámila podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 254 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), kterého se měl dopustit jednatel společnosti V. tím, že při převodu této společnosti na nového jednatele vyvedl ze společnosti neoprávněně finanční prostředky. V důsledku toho se stěžovatelka nemůže v exekučním řízení domoci své pohledávky za společností V. Stěžovatelka takto podala již v pořadí druhé trestní oznámení.
2. Městské ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, věc odložilo, tak jako již v předchozím případě. Policejní orgán dospěl k závěru, že společnost V. je tzv. malou účetní jednotkou, která neměla povinnost uvádět v příloze účetní závěrky skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Skutková podstata podle § 254 trestního zákoníku tedy nebyla naplněna.
3. Městské státní zastupitelství (MSZ) následně zamítlo stížnost stěžovatelky proti odložení věci a ztotožnilo se se závěry policejního orgánu. MSZ zdůraznilo, že se v tomto případě zabývá trestním oznámením výhradně z pohledu naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku - konkrétně tím, zda jednatel jako statutární orgán společnosti V. uvedl pravdivé skutečnosti v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Tvrzeními ohledně trestného činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku se orgány činné v trestním řízení zabývaly již v předchozím řízení. Námitky stěžovatelky, které již byly vypořádány, proto nelze znovu přezkoumávat.
4. Podnět stěžovatelky k výkonu dohledu byl nakonec odložen jako nedůvodný. Krajské státní zastupitelství v Brně (KSZ) o něm rozhodlo dne 22. 5. 2025. Dozorový státní zástupce se již námitkami stěžovatelky podrobně zabýval v obou řízeních. KSZ shrnulo, že stěžovatelka pouze opakuje shodné námitky, avšak ve věci nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti. Pravomocné rozhodnutí civilního soudu ohledně přiznání nároku stěžovatelky ve sporu mezi ní a společností V. nemá podle KSZ podstatný význam pro rozhodnutí v trestním řízení. KSZ také opakovaně zdůraznilo, že stěžovatelka se fakticky trestními oznámeními domáhá soukromoprávního nároku. Podstata věci však náleží právě do oblasti civilního práva.
5. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka porušení základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí podle ní fakticky popírají přístup ke spravedlnosti. Orgány činné v trestním řízení selhaly v provedení účinného a komplexního vyšetřování podezření ze spáchání závažných hospodářských trestných činů, které přímo ovlivnily majetková práva stěžovatelky. Toto selhání se projevilo v nedostatečném zajištění klíčových důkazů, ignorování podstatných nových skutečností a nesprávném právním posouzení povahy vztahu mezi civilním a trestním řízením. Argumentace státního zastupitelství o důkazní nouzi a o tom, že trestní řízení nelze zneužívat k civilnímu vymáhání, je v kontextu prokazatelného selhání tohoto civilního vymáhání neudržitelná a vede k faktickému odepření spravedlnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud neidentifikoval žádné náznaky nasvědčující tomu, že by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování. Stěžovatelka se pouze znovu obsáhle zabývá skutkovými okolnostmi věci a opakuje tvrzení, se kterými se již orgány činné v trestním řízení vypořádaly. Orgány činné v trestním řízení se navíc tvrzeními stěžovatelky správně zabývaly výhradně z pohledu naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku, přičemž dospěly k logicky odůvodněnému závěru, že k naplnění skutkové podstaty nedošlo. Stěžovatelka ostatně tento závěr ani výslovně nezpochybňuje.
8. Podstatou práva na účinné vyšetřování není, aby Ústavní soud znovu přehodnocoval veškeré skutkové okolnosti věci, které vedly orgány činné v trestním řízení k odložení věci. V posuzované věci přitom orgány jasně stěžovatelce vysvětlily, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku nemohlo dojít, a že ostatními námitkami, které se týkají trestného činu podle § 222 trestního zákoníku, se již zabývaly v předchozím řízení.
9. Závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou protiústavní ani z pohledu hodnocení existence nových skutečností ve věci - zejména existence pravomocného civilního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2024. V napadených rozhodnutích je řádně odůvodněno, že přiznání majetkového nároku stěžovatelky v civilním sporu se společností V. nemá podstatný vliv na rozhodnutí v trestním řízení, resp. na odložení věci.
10. Stěžovatelka tvrdí, že sám Ústavní soud zakazuje nadužívání odkazování poškozených na civilní řízení. Stěžovatelka však obsah těchto nálezů zcela mylně interpretuje - jednalo se o situace přezkumu adhezních výroků trestních soudů, kterými byli poškození v trestním řízení odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Jde tedy o zcela odlišnou problematiku, než tu, která se týká stěžovatelky. Ve zde posuzovaném případě orgány činné v trestním řízení pouze podpůrně a pro ilustraci kontextu uvedly, že stěžovatelka se podanými trestními oznámeními fakticky domáhá něčeho, k čemu slouží řízení občanskoprávní. Nešlo tedy o "odkaz na civilní řízení" ve smyslu adhezního výroku trestního soudu, jak o něm hovoří judikatura Ústavního soudu.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu