Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Anny Malejovské, 2) Jana Malejovského, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 11 Co 99/2010-127, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soud pro rozpor a ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 11 Co 99/2010-127, bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že stěžovatelé (žalobci) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované České republice - ministerstvu financí náhradu nákladů odvolacího řízení 289 764 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta žalované. Městský soud v Praze rozhodoval o náhradě nákladů řízení po nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3191/10 , kterým byl původní výrok o nákladech řízení zrušen a věc byla obecnému soudu vrácena zpět. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že novým rozhodnutím nebyly respektovány závěry Ústavního soudu v dané věci, tedy že jsou nuceni uplatnit tytéž námitky, které byly předmětem přezkumu Ústavním soudem v předchozím řízení. Jednalo se především o otázku účelnosti vynaložení nákladů na zastoupení v řízení ze strany ministerstva financí, které má být dostatečně odborně vybaveno pro vedení soudního řízení s využitím kapacit vlastních zaměstnanců.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud ze spisu Obvodního soud pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 162/2007, že rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1293/2012, 28 Cdo 1294/2012, Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2011, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2011, č. j. 11 Co 99/2010-127 (které je napadeno touto ústavní stížností), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2009, č. j. 30 C 162/2007-52, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
V dané věci došlo ke zrušení napadeného usnesení výrokem Nejvyššího soudu, který věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení a toto řízení dále probíhá. V takové situaci bude o meritu sporu i o nákladech řízení, které stěžovatelé vedou, znovu rozhodováno (stěžovatelé budou moci uplatňovat svou argumentaci a opravné prostředky).
Stěžovatele a jejich právního zástupce lze v této věci upozornit na ustanovení § 72 odst. 6 věty druhé zákona o Ústavním soudu, dle něhož domáhá-li se stěžovatel ochrany svého práva také jinak než procesním prostředkem podle § 72 odst. 3, je povinen o tom Ústavní soud bez odkladu vyrozumět. V řízení před Ústavním soudem tedy stíhá stěžovatele povinnost bez odkladu vyrozumět Ústavní soud o uplatnění jakéhokoliv jiného prostředku nebo způsobu ochrany jeho práva po celou dobu řízení o ústavní stížnosti, bez ohledu na to, byl-li uplatněn před podáním ústavní stížnosti, současně s ní anebo později.
Tato povinnost vyplývá i z § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; podle něho musí návrh na zahájení řízení obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž je zásadně třeba rozumět i skutečnosti, které se váží k otázce přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel nesplní svou povinnost tvrzení, nelze ani vyloučit, že nesplnění informační povinnosti může naplnit skutkovou podstatu hrubého ztěžování postupu řízení, za což by mohla být stěžovateli uložena pořádková pokuta (§ 61 zákona o Ústavním soudu).
V nyní posuzované věci stěžovatelé nejen že nevyrozuměli Ústavní soud o podaném dovolání, nýbrž ani o tom, že podanému dovolání bylo vyhověno a že řízení o ústavní stížnosti se stalo bezpředmětným. Proto je ústavní stížnost nepřípustná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Ivana Janů, soudce zpravodaj