28 Cdo 1293/2012 28 Cdo 1294/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) A. M., b) J. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, o zaplacení 12.176.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 162/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2011, č. j. 11 Co 99/2010-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2011, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2011, č. j. 11 Co 99/2010-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2009, č. j. 30 C 162/2007-52, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č.j. 11 Co 99/2010-93, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 12. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-93, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2009, č.j. 30 C 162/2007-52, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 12.176.920,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co byl nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV.
ÚS 3191/10, rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení opětovně usnesením ze dne 30. 5. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-127. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců uzavřeli dne 7. 3. 1989 s Obvodním podnikem bytového hospodářství pro Prahu 4 kupní smlouvu, na jejímž základě nabyli vlastnické právo k domu čp. 1416 v katastrálním území B. Dne 10. 3. 1989 totožné subjekty uzavřely též smlouvu, na jejímž podkladě bylo ve prospěch právních předchůdců žalobců zřízeno právo osobního užívání přilehlých pozemků.
Právní předchůdci žalobců nabyli předmětné nemovitosti za kupní cenu 541.220,- Kč. Oprávněné osoby (S. a E. V.), jimž byly předmětné nemovitosti odňaty na podkladě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 1988, sp. zn. 6 T 13/88, vyslovujícího trest propadnutí majetku (rozsudek posléze zrušen v rehabilitačním řízení), dne 15. 7. 1991 vyzvaly právní předchůdce žalobců k vydání předmětných nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – zák. č. 87/1991 Sb.).
Jelikož právní předchůdci žalobců nemovitosti nevydali, uplatnily oprávněné osoby svůj nárok u soudu (§ 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.). Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2003, č.j. 41 C 37/2000-409, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, č.j. 58 Co 221/2004-514, bylo žalobcům uloženo, aby předmětné nemovitosti vydali oprávněným osobám. Soudy totiž dospěly k závěru, že kupní cena, za kterou právní předchůdci žalobců nabyli předmětné nemovitosti, byla o 27,22% snížena oproti tehdy platným cenovým předpisům (§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.).
Obvyklá cena předmětných nemovitostí ke dni 16. 7. 2007 činila 12.176.920,- Kč. Žalovaný stát žalobcům dne 4. 4. 2008 podle ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. vrátil kupní cenu uhrazenou jejich právními předchůdci za předmětné nemovitosti (každému vyplatil 270.610,- Kč). Domáhají-li se žalobci v posuzovaném řízení zaplacení dalších 12.176.926,- Kč s příslušenstvím jako náhrady odpovídající tržní hodnotě předmětných nemovitostí ke dni jejich vydání oprávněným osobám, dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy právní předchůdci žalobců porušili zákonnou povinnost vydat oprávněným osobám předmětné nemovitosti ve lhůtě do 31.
10. 1991, a nemovitosti tak byly žalující stranou v průběhu soudního sporu užívány o 14 let déle, než podle zákona být užívány měly, nelze nároku žalobců vyhovět. Při úvahách o výši odškodnění žalobců odvolací soud zohlednil též okolnost, že ke dni 31. 10.
1991, kdy měly být nemovitosti vydány, byla i nadále v platnosti oceňovací vyhláška č. 182/1988 Sb., dle níž měly být nemovitosti oceněny i v případě převodu na právní předchůdce žalobců. Cena nemovitostí určená dle uvedeného právního předpisu ke dni 31. 10. 1991 by se tak dle závěrů odvolacího soudu nemohla příliš lišit od kupní ceny vrácené žalobcům státem podle ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud rovněž dovodil, že zvýšení odškodnění na částku odpovídající obvyklé ceně předmětných nemovitostí by za situace, kdy navýšení tržní hodnoty nemovitostí nastalo v důsledku prodlení žalující strany s jejich vydáním, bylo v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, odkazujíce na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 vydaný ve věci P. vs. Česká republika a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, že ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. upravující nárok povinných osob na vrácení kupní ceny, za níž nabyly vydávané nemovitosti do vlastnictví, musí být interpretováno tak, aby umožňovalo vrácení kupní ceny v částkách odpovídajících ceně nemovitostí ke dni jejich vydání.
Poukázali přitom na okolnost, že délka řízení o vydání předmětných nemovitostí byla zapříčiněna právní složitostí sporu. Upozornili též na skutečnost, že k výraznému navýšení cen nemovitostí došlo i za dobu od nabytí vlastnictví jejich právními předchůdci do okamžiku, kdy nemovitosti měly být na základě výzvy oprávněných osob vydány. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud vyložil ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. v rozporu s ustálenou judikaturou soudů vyšších instancí (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovolateli (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 11 zák. č. 87/1991 Sb. vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Při výkladu ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. je pod pojem kupní ceny třeba zahrnout též jiné plnění (nejenom vrácení kupní ceny uhrazené v období rozhodném z hlediska restitučních předpisů) vyjadřující hodnotu nemovitosti tak, aby náhrada byla v rozumném poměru k ceně nemovitosti v době jejího odnětí (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26.
11. 2009 ve věci P. vs. Česká republika, stížnost č. 22186/03, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4935/2009). Opačný postup vycházející z doslovného znění vykládaného ustanovení by totiž mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť by nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu (navrácení majetku oprávněným osobám) a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (osob povinných).
Aby k takové situaci nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i to, že je vyvlastněnému (zásadně) třeba poskytnout přiměřenou náhradu (v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena). K tíži povinných osob přitom nemůže jít délka soudního řízení o vydání věci. Rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním sporu má totiž konstitutivní povahu.
Působí tedy ex nunc – od nyní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002). Využijí-li tedy povinné osoby v plném rozsahu svého práva obrany proti nároku uplatněnému ze strany osob oprávněných, pak výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí spojený s délkou soudního řízení nemůže být způsoben jejich zaviněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010). V projednávané věci tržní hodnota předmětných nemovitostí ke dni jejich vydání oprávněným osobám oproti stavu, kdy je právní předchůdci žalobců nabyli do svého vlastnictví, výrazně vzrostla.
K tíži žalobců přitom nemůže jít okolnost, že se vůči nároku vznesenému oprávněnými osobami bránili v soudním řízení a nemovitosti jim vydali až po jeho pravomocném skončení (v roce 2005). Žalobcům je tudíž za odňaté nemovitosti třeba poskytnout přiměřenou náhradu, tj. náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě, jíž předmětné nemovitosti dosahovaly v okamžiku jejich vydání oprávněným osobám (v době pravomocného skončení restitučního řízení). Adekvátní náhrada přitom nemusí zcela odpovídat tržní ceně těchto nemovitostí.
Při jejím určení bude třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (např. doba, po kterou žalobci nemovitosti nerušeně užívali, okolnosti, za nichž jejich právní předchůdci nemovitosti nabyli, způsob péče o nemovitosti apod.) a zejména též ke skutečnosti (jež vyplývá z provedených důkazů), že právní předchůdci žalobců nepořídili předmětné nemovitosti za plnou cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům, ale za cenu sníženou o 27,22%.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Současně bylo zrušeno i usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-127,
obsahující na rozhodnutí o věci samé závislý výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu