28 Cdo 1293/2012

28 Cdo 1293/2012

28 Cdo 1294/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve

věci žalobců a) A. M., b) J. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem

se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti žalované České republice –

Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr.

Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, o zaplacení

12.176.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.

zn. 30 C 162/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 1. září 2010, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve znění opravného usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 28. prosince 2011, č. j. 11 Co 99/2010-136, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 11 Co

99/2010-93, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.

prosince 2011, č. j. 11 Co 99/2010-93, ve spojení s usnesením Městského soudu v

Praze ze dne 30. května 2011, č. j. 11 Co 99/2010-127, a rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2009, č. j. 30 C 162/2007-52, se ruší a

věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, č.j. 11 Co 99/2010-93, ve

znění opravného usnesení ze dne 28. 12. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-93, potvrdil

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2009, č.j. 30 C 162/2007-52,

jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 12.176.920,- Kč se specifikovanými úroky

z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok

II.). Poté, co byl nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušen nálezem

Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, rozhodl odvolací

soud o nákladech odvolacího řízení opětovně usnesením ze dne 30. 5. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-127. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců uzavřeli

dne 7. 3. 1989 s Obvodním podnikem bytového hospodářství pro Prahu 4 kupní

smlouvu, na jejímž základě nabyli vlastnické právo k domu čp. 1416 v

katastrálním území B. Dne 10. 3. 1989 totožné subjekty uzavřely též smlouvu, na

jejímž podkladě bylo ve prospěch právních předchůdců žalobců zřízeno právo

osobního užívání přilehlých pozemků. Právní předchůdci žalobců nabyli předmětné

nemovitosti za kupní cenu 541.220,- Kč. Oprávněné osoby (S. a E. V.), jimž byly

předmětné nemovitosti odňaty na podkladě pravomocného rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 1988, sp. zn. 6 T 13/88, vyslovujícího trest

propadnutí majetku (rozsudek posléze zrušen v rehabilitačním řízení), dne 15. 7. 1991 vyzvaly právní předchůdce žalobců k vydání předmětných nemovitostí

podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen – zák. č. 87/1991 Sb.). Jelikož právní

předchůdci žalobců nemovitosti nevydali, uplatnily oprávněné osoby svůj nárok u

soudu (§ 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.). Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2003, č.j. 41 C 37/2000-409, ve spojení s rozsudkem

Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, č.j. 58 Co 221/2004-514, bylo

žalobcům uloženo, aby předmětné nemovitosti vydali oprávněným osobám. Soudy

totiž dospěly k závěru, že kupní cena, za kterou právní předchůdci žalobců

nabyli předmětné nemovitosti, byla o 27,22% snížena oproti tehdy platným

cenovým předpisům (§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.). Obvyklá cena předmětných

nemovitostí ke dni 16. 7. 2007 činila 12.176.920,- Kč. Žalovaný stát žalobcům

dne 4. 4. 2008 podle ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. vrátil kupní cenu

uhrazenou jejich právními předchůdci za předmětné nemovitosti (každému vyplatil

270.610,- Kč). Domáhají-li se žalobci v posuzovaném řízení zaplacení dalších

12.176.926,- Kč s příslušenstvím jako náhrady odpovídající tržní hodnotě

předmětných nemovitostí ke dni jejich vydání oprávněným osobám, dospěl odvolací

soud k závěru, že za situace, kdy právní předchůdci žalobců porušili zákonnou

povinnost vydat oprávněným osobám předmětné nemovitosti ve lhůtě do 31. 10. 1991, a nemovitosti tak byly žalující stranou v průběhu soudního sporu užívány

o 14 let déle, než podle zákona být užívány měly, nelze nároku žalobců vyhovět. Při úvahách o výši odškodnění žalobců odvolací soud zohlednil též okolnost, že

ke dni 31. 10.

1991, kdy měly být nemovitosti vydány, byla i nadále v platnosti

oceňovací vyhláška č. 182/1988 Sb., dle níž měly být nemovitosti oceněny i v

případě převodu na právní předchůdce žalobců. Cena nemovitostí určená dle

uvedeného právního předpisu ke dni 31. 10. 1991 by se tak dle závěrů odvolacího

soudu nemohla příliš lišit od kupní ceny vrácené žalobcům státem podle

ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud rovněž dovodil, že zvýšení

odškodnění na částku odpovídající obvyklé ceně předmětných nemovitostí by za

situace, kdy navýšení tržní hodnoty nemovitostí nastalo v důsledku prodlení

žalující strany s jejich vydáním, bylo v rozporu s dobrými mravy. Z výše

uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do jeho

přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního

řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měli za to, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, odkazujíce na rozsudek Evropského soudu

pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 vydaný ve věci P. vs. Česká republika a

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, že

ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. upravující nárok povinných osob na vrácení

kupní ceny, za níž nabyly vydávané nemovitosti do vlastnictví, musí být

interpretováno tak, aby umožňovalo vrácení kupní ceny v částkách odpovídajících

ceně nemovitostí ke dni jejich vydání. Poukázali přitom na okolnost, že délka

řízení o vydání předmětných nemovitostí byla zapříčiněna právní složitostí

sporu. Upozornili též na skutečnost, že k výraznému navýšení cen nemovitostí

došlo i za dobu od nabytí vlastnictví jejich právními předchůdci do okamžiku,

kdy nemovitosti měly být na základě výzvy oprávněných osob vydány. Dovolatelé

navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle

občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl

napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek

II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.

s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání

přípustným, neboť odvolací soud vyložil ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. v

rozporu s ustálenou judikaturou soudů vyšších instancí (§ 237 odst. 1 písm. c/,

odst. 3 o. s. ř.).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu

se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v

dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v

otázce označené dovolateli (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.

2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Podle § 11 zák. č. 87/1991 Sb. vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne

této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento

nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.

Při výkladu ustanovení § 11 zák. č. 87/1991 Sb. je pod pojem kupní ceny

třeba zahrnout též jiné plnění (nejenom vrácení kupní ceny uhrazené v období

rozhodném z hlediska restitučních předpisů) vyjadřující hodnotu nemovitosti

tak, aby náhrada byla v rozumném poměru k ceně nemovitosti v době jejího odnětí

(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 ve věci

P. vs. Česká republika, stížnost č. 22186/03, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze

dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo

4935/2009). Opačný postup vycházející z doslovného znění vykládaného ustanovení

by totiž mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného

článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod, neboť by nebyla zachována spravedlivá rovnováha mezi

požadavky veřejného zájmu (navrácení majetku oprávněným osobám) a imperativy

ochrany základních práv jednotlivce (osob povinných). Aby k takové situaci

nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který

sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i

to, že je vyvlastněnému (zásadně) třeba poskytnout přiměřenou náhradu (v

rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy

plná tržní cena). K tíži povinných osob přitom nemůže jít délka soudního řízení

o vydání věci. Rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním sporu má totiž

konstitutivní povahu. Působí tedy ex nunc – od nyní (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaný ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002). Využijí-li tedy

povinné osoby v plném rozsahu svého práva obrany proti nároku uplatněnému ze

strany osob oprávněných, pak výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí spojený s

délkou soudního řízení nemůže být způsoben jejich zaviněním (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010).

V projednávané věci tržní hodnota předmětných nemovitostí ke dni jejich

vydání oprávněným osobám oproti stavu, kdy je právní předchůdci žalobců nabyli

do svého vlastnictví, výrazně vzrostla. K tíži žalobců přitom nemůže jít

okolnost, že se vůči nároku vznesenému oprávněnými osobami bránili v soudním

řízení a nemovitosti jim vydali až po jeho pravomocném skončení (v roce 2005).

Žalobcům je tudíž za odňaté nemovitosti třeba poskytnout přiměřenou náhradu,

tj. náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě, jíž předmětné nemovitosti

dosahovaly v okamžiku jejich vydání oprávněným osobám (v době pravomocného

skončení restitučního řízení). Adekvátní náhrada přitom nemusí zcela odpovídat

tržní ceně těchto nemovitostí. Při jejím určení bude třeba přihlédnout ke

konkrétním okolnostem případu (např. doba, po kterou žalobci nemovitosti

nerušeně užívali, okolnosti, za nichž jejich právní předchůdci nemovitosti

nabyli, způsob péče o nemovitosti apod.) a zejména též ke skutečnosti (jež

vyplývá z provedených důkazů), že právní předchůdci žalobců nepořídili

předmětné nemovitosti za plnou cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům,

ale za cenu sníženou o 27,22%.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší

soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek

odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Současně bylo

zrušeno i usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2011, č.j. 11 Co 99/2010-127,

obsahující na rozhodnutí o věci samé závislý výrok o náhradě nákladů odvolacího

řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší

soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy

nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.

ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího

řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu