Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti V. Š. a J. Š., obou zastoupených Mgr. Pavlou Kosovou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 3 Tdo 122/2024-319, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2023 č. j. 7 To 165/2023-272 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. dubna 2023 č. j. 13 T 17/2023-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaného spisu vyplývá, že na počátku tohoto případu stál incident, kdy dcera stěžovatelů, jíž byly necelé dva roky, spadla do nádrže na vodu na zahradě stěžovatelů. Na základě toho utrpěla zranění spočívající v tonutí, zástavě dýchání se srdeční zástavou, aspirační pneumonii, posthypoxickém postižení CNS, poztrátové anemii, koagulopathii, hepatopathii, septickém šoku s citelným omezením v obvyklém způsobu života v trvání 4 týdnů. Podle tvrzení stěžovatelů událost hluboce celou rodinu poznamenala, i když se dcera naštěstí zotavila a nemá žádné následky.
2. Obecné soudy rodiče, stěžovatele i stěžovatelku, shledaly vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, neboť si nepočínali dostatečně opatrně a obezřetně a nevykonávali dostatečný dohled a neučinili vhodná opatření k zabezpečení dítěte, čímž porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, konkrétně § 858 a § 2900 občanského zákoníku (povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a povinnost prevence). Stěžovatele odsoudily k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvanácti měsíců. Stěžovatelku odsoudily k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvanácti měsíců. Poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu odvolací soud odkázal s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná, účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. V návětí označená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé napadli ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé nejdříve popsali dopad zmíněného incidentu a následného trestního řízení na jejich životy a upozornili, že poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna je vyzvala k uhrazení nákladů zdravotní služby ve výši 1 017 911 Kč. Z hlediska ústavněprávního namítli, že právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a že celé řízení bylo nespravedlivé, neboť soudy extrémně vybočily z mezí Listiny.
Konkrétně podle stěžovatelů nelze vůbec hodnotit potřebnou míru opatrnosti stěžovatele a dovozovat jeho vinu, neboť v danou chvíli byla jeho dcera pod dozorem stěžovatelky. Obecné soudy údajně ignorovaly, že role stěžovatelů byly v dané chvíli rozdílné, a nezvážily subsidiaritu trestní represe.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Třebíči uvedl, že stěžovatelé nadále polemizují se skutkovými zjištěními soudu, která však byla založena na dostatečném dokazování a na pečlivém zvážení všech okolností, a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud Ústavnímu soudu navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že stěžovatelé zdůrazňují své osobní poměry, avšak činí tak s ohledem na výzvu k úhradě škody ze strany zdravotní pojišťovny.
K tvrzenému porušení práva na rodinný život a práva na spravedlivý proces stěžovatelé podle Nejvyššího soudu nevznáší žádné konkrétní námitky. Okresní státní zastupitelství v Třebíči konstatovalo, že důvody ústavní stížnosti nemohou obstát, a odkázalo na napadená rozhodnutí obecných soudů. Dále poukázalo na nedostatek reflexe stěžovatelů a upozornilo, že se na jejich zahradě tři roky nacházely čtyři nezabezpečené kádě s vodou, které ohrožovaly děti. Krajské státní zastupitelství v Brně využilo svého práva se nevyjádřit.
Nejvyšší státní zastupitelství Ústavnímu soudu navrhlo odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Odkázalo na napadené usnesení Nejvyššího soudu a dodalo, že primární příčinou otřesů v rodinném životě stěžovatelů nebyl postup orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jejich vlastní neopatrné jednání. Ústavní soud zaslal relevantní vyjádření stěžovatelům na vědomí.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předesílá, že nemá pochyb, že výše popsaný politováníhodný incident citelně zasáhl život stěžovatelů i jejich rodiny. Jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je však ve své roli limitován na přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. V tomto ohledu je třeba předznamenat, že stížnostní námitky jsou značně obecné a postrádají specifikaci, čím přesně měly obecné soudy způsobit nespravedlivost řízení a extrémní vybočení z rámce zaručeného Listinou. Míře obecnosti námitek pak nutně odpovídá míra obecnosti jejich vypořádání ze strany Ústavního soudu. Pokud tedy stěžovatelé nebrojí proti konkrétnímu způsobu vedení soudního řízení v jejich věci, nýbrž spíše proti jeho výsledku, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nezaručuje účastníkům jejich preferovaný výsledek řízení (např. usnesení ze dne 31. května 2016 sp. zn. II. ÚS 1642/16 , bod 7).
7. Stěžovatelé namítli, že porušení povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti v případě stěžovatele nelze dovodit, neboť v době pádu do nádrže byla jeho mladší dcera pod dozorem matky, neboť byl stěžovatel v koupelně. Touto námitkou se opakovaně zabývaly obecné soudy, které vysvětlily, že oba stěžovatelé měli rodičovskou odpovědnost a že si oba museli být vědomi nebezpečí dlouhodobě nezakrytých a nezabezpečených nízkých nádrží s vodou, kolem nichž se pohybovalo ani ne dvouleté dítě. Nádrž byla vysoká 80 cm a naplněná dešťovou vodou do výšky 71 cm.
Navíc stála hned vedle studny, na níž byly položeny dlaždice přiléhající k nádrži tak, aby z ní mohl pít pes. Okraj nádrže se tak nacházel pouhých 30 cm od okraje dlaždic, což podle soudů představovalo zjevné nebezpečí pro dvouleté dítě, které mohlo přes studnu a dlaždice k nádrži vylézt a přepadnout přes její okraj, když bylo momentálně bez dozoru. Ústavní soud neshledává tento závěr za vybočující z ústavních mantinelů z hlediska logičnosti a přesvědčivosti ani z hlediska důkazního.
8. Co se týče subsidiarity trestní represe, stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze uvedli, že ji obecné soudy nezvážily. Odvolací soud se však možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe podrobně zabýval v bodu 15 napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že její uplatnění není v tomto případě namístě. Ústavní soud k tomu dodává, že z uvedeného nelze automaticky vyvodit trestní odpovědnost rodičů za každou nešťastnou náhodu, při které se dítě zraní. Závěr trestních soudů o vině stěžovatelů byl úzce svázán s konkrétními okolnostmi případu, zejména s rozměry a přístupností nádrží s vodou, dlouhodobě před dětmi nezabezpečených, jak vyplývá z předchozího odstavce.
9. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, jíž stěžovatelé poukazovali na negativní dopady případné povinnosti hradit škodu zdravotní pojišťovně na jejich rodinný život. Ačkoliv si Ústavní soud uvědomuje význam napadených rozhodnutí obecných soudů pro nárok pojišťovny na náhradu škody, nemůže do této otázky nyní zasahovat. Zdravotní pojišťovnu obecné soudy s jejím nárokem odkázaly na občanskoprávní řízení. Právě v případném občanskoprávním řízení budou mít stěžovatelé možnost uplatnit případné námitky vůči oprávněnosti a přiměřenosti nároku.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu