Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti MWK Bioplyn s.r.o. v likvidaci, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2025 č. j. 33 Cdo 2321/2024-1131, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2024 č. j. 7 Co 1403/2023-1107 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2023 č. j. 10 C 215/2014-1074, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a CHMEL spol. s r.o., sídlem Anny Letenské 1120/17, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost vychází ze sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí o zaplacení částky 14 993 461 Kč s příslušenstvím. Spor vznikl v souvislosti se stavbou bioplynové stanice stěžovatelkou na základě smlouvy o dílo s vedlejší účastnicí. Mezi stranami bylo mimo jiné sporné, co bylo součástí předmětu díla a co nikoliv, z čehož plynul též spor o úhradu víceprací.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka s civilní žalobou obrátila na Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"). Ten jí vyhověl co do výše 1 274 361,24 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky v podstatné části potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stížnostní námitky lze stručně shrnout do tří bodů. Zaprvé stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel právo na přístup soudu, neboť odmítl její dovolání jako nepřípustné, aniž by pro to byly splněny podmínky a aniž by tento závěr dostatečně odůvodnil. Zadruhé stěžovatelka uvádí, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Z rozhodnutí údajně nevyplývá, jaká skutková zjištění týkající se předmětu díla pokládaly za určující. Konečně stěžovatelka namítá absenci poučení podle § 118a občanského soudního řádu ze strany obecných soudů.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
6. Stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 19. listopadu 2014
sp. zn. II. ÚS 2577/14
, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání. Z práva na přístup k soudu neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání (usnesení ze dne 8. června 2020
sp. zn. II. ÚS 1001/20
, bod 14). Ústavní soud připouští, že odůvodnění Nejvyššího soudu působí poněkud genericky. Je to však dáno zejména tím, že Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, který zjistily okresní i krajský soud, a shledal, že se soudy při výkladu smlouvy o dílo neodchýlily od závěrů vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně obecné soudy dospěly k závěru, že předmět smlouvy o dílo byl v kombinaci s dalšími dokumenty vymezen dostatečně určitě, pročež nebyl dán důvod neplatnosti smlouvy. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, však nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatelčina námitka nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, spočívající v údajném neuvedení skutkových zjištění rozhodných pro závěr o platnosti smlouvy o dílo, je ve skutečnosti pokračováním v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatelčiny námitky již ale byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává ústavněprávně udržitelnými. Zejména okresní soud v napadeném rozsudku ústavně dostačujícím způsobem vyložil, co považoval za předmět smlouvy o dílo a proč byl dostatečně specificky vymezen. Uvedl, že případný nesoulad ohledně některých stavebních částí díla může představovat formulační nedůslednost, avšak nemůže způsobit neplatnost smlouvy (zejm. body 15 a 43 rozhodnutí okresního soudu, viz též bod 7 rozhodnutí krajského soudu). I tato námitka je zjevně neopodstatněná.
8. Co se týče absence poučení stěžovatelky podle § 118a občanského soudního řádu, i tuto námitku již dostatečně a ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud. V napadeném rozhodnutí uvedl, že situace, na níž citované ustanovení dopadá, v projednávaném případě nenastala, neboť již za dosavadního vylíčení skutkového stavu věci bylo možné právní posouzení žalobou uplatněného nároku. Takový závěr nevybočuje z mantinelů ústavnosti.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu