USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně MWK Bioplyn s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Českých Budějovicích 6, Na Sadech 4/3 (identifikační číslo 261 02 099), zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované CHMEL spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 1120/17 (identifikační číslo 475 41 768), zastoupené JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o 13 719 099,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 215/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 Co 1403/2023-1107, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 10 C 215/2014-1074, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 274 361,24 Kč s 7,75 % úroky z prodlení z 318 253,24 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení a s 7,75 % úroky z prodlení z 956 108 Kč od 29. 7. 2010 do zaplacení (výrok I), v rozsahu 13 719 099,76 Kč s 7,75 % úroky z prodlení od 1. 7. 2010 a s 7,75 % úroky z prodlení z 956 108 od 1. 7. 2010 žalobu zamítl (výrok II), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 983 517,60 Kč (výrok III), rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady řízení ve výši 6 250 Kč (výrok IV) a o povinnosti žalované nahradit státu náklady řízení ve výši 2 656,25 Kč (výrok V).
Žalobkyně podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání směřující proti meritornímu výroku II. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 Co 1403/2023-1107, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil ve výrocích II, III a V rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil je jen ve výroku IV co do výše nákladů (5 718,75 Kč) a žalované přiznal na náhradu nákladů odvolacího řízení 61 129,20 Kč. Po právní stránce odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že smlouva o dílo z 7. 8. 2008 není neplatným právním úkonem, jelikož předmět díla strany (i) prostřednictvím projektové dokumentace pro stavební povolení, stavebního povolení a nabídek žalobkyně z 11.
4. a 21. 4. 2008 vymezily určitě (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, § 266, § 536 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Protože postup dohodnutý v článku V/3 smlouvy nebyl dodržen, nepřichází v úvahu použití § 549 obch. zák. (přiměřené zvýšení pevně sjednané ceny díla). S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 22.
9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, soudy obou stupňů dovodily, že žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění z titulu víceprací bez změny smlouvy co do rozsahu díla nebo jeho změny není bezdůvodným obohacením, neboť není naplněna žádná z jeho skutkových podstat (§ 451 a násl. obč. zák.); jde o plnění na základě smlouvy, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně vymezila pět otázek hmotného a dvě otázky procesního práva, které podle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, popř.
při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: 1) zda rozpory v přílohách vymezujících předmět díla způsobují absolutní neplatnost smlouvy, 2) zda je možné vymezit předmět díla pouze obecně tak, že jím jsou práce, které nejsou označeny v příloze definující předmět díla, 3) zda lze chybějící obsah smlouvy doplňovat výkladem, 4) zda lze změnu předmětu díla sjednat ústně, pokud dotčená smluvní strana nenamítne neplatnost takové dohody pro rozpor se smluvním ujednáním, 5) zda v žalobě na vydání bezdůvodného obohacení uváděné částky, které pouze zdůvodňují výši celkové žalované částky, představují dílčí nároky se samostatnými skutkovými základy, 6) zda je soud povinen v odůvodnění uvést skutková zjištění, ze kterých vycházel při zaujetí právního závěru o platnosti smlouvy, a 7) zda je povinností soudu vyzvat účastníka podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu k doplnění rozhodných skutečností, lze-li věc posoudit po právní stránce jinak než podle účastníkova právního názoru.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Smlouvou ze 7. 8. 2008 se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala provést pro žalovanou (objednatelku) dílo spočívající ve stavbě bioplynové stanice, jejíž parametry byly obsahem zadávací projektové dokumentace, tj. projektové dokumentace pro stavební povolení zpracované projekční kanceláří žalobkyně (příloha č. 3), pravomocného stavebního povolení (příloha č. 4) a nabídek zhotovitelky z 11.
4. a 21. 4. 2008 obsahujících specifikaci díla včetně výčtu jednotlivých stavebních a technologických celků (příloha č. 5). V článku I/2 smlouvy se žalobkyně zavázala (na svůj náklad a nebezpečí) „provést i takové práce, které projektová dokumentace (rozpočet) opomenula, avšak veškeré případné potřebné změny díla musí být uvedeny ve stavebním deníku a dále musí být předem projednány a oboustranně odsouhlaseny formou dodatku této smlouvy.
Toto ujednání se nevztahuje na zemní práce prováděné zhotovitelkou, u kterých je zhotovitelka oprávněna jednostranně účtovat potřebné doložitelné vícepráce.“ Podle článku IV/5 nabídky žalobkyně z 11. 4. a 21. 4. 2008 (příloha č. 5) navazující na projektovou dokumentaci jsou nedílnými součástmi smlouvy, jimiž je definován předmět díla (veškeré práce a dodávky). Strany sjednaly pevnou cenu díla ve výši 99 968 533 Kč bez daně z přidané hodnoty, přičemž ceny jednotlivých částí díla a dodaných zařízení uvedly v příloze č. 6 - položkovém rozpočtu (článek V/1 smlouvy).
Podle článku V/3 smlouvy byla žalobkyně povinna „před provedením všech víceprací provést jejich soupis, ocenění a případný návrh na změnu termínu ukončení díla“ a to vše předložit žalované k odsouhlasení. „Teprve po písemném souhlasu objednatele a po uzavření příslušného písemného dodatku k této smlouvě má zhotovitel právo na jejich realizaci a právo na jejich úhradu.“ Nedílnou součástí smlouvy byl i platební plán, jehož obsahem byla průběžná fakturace skutečně vykonaných prací (článek IV/4). Protokol o předání a převzetí díla podepsaný stranami je považován za „dohodu o veškerých údajích, opatřeních a lhůtách v něm uvedených …“ (článek VII/7 smlouvy).
Podle článku XI/1 lze smlouvu měnit nebo zrušit jen písemnou formou. Bioplynová stanice byla předána 1. 10. 2009, žalovaná sjednanou cenu zaplatila, přičemž strany po uzavření smlouvy neujednaly žádné změny týkající se rozsahu díla. K otázkám 1) až 3). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně dovozovat, že jde o otázku dosud neřešenou. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního
úkonu dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Formulace uvedených právních otázek vychází ze skutkového stavu, který neodpovídá tomu, co hodnocením provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů. Nad rámec toho má dovolací soud zato, že se odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo a jejích příloh neodchýlil od závěrů vyplývajících z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013. K otázkám 4) a 5). Tyto právní otázky odvolací soud – opět s ohledem na skutková zjištění –neřešil a napadené rozhodnutí na nich není založeno; z tohoto důvodu s nimi nelze spojovat přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn.
32 Cdo 2894/2015,
ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016, ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Navíc je evidentní, že otázka 5) se vztahuje k výroku I rozhodnutí soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci. K otázce 6). I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Převzetí závěru o skutkovém stavu zjištěném v řízení před soudem prvního stupně takový nedostatek nepředstavuje. K otázce 7).
Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v projednávaném případě nenastala, neboť již za
dosavadního vylíčení skutkového stavu věci bylo možné právní posouzení žalobou uplatněného nároku.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu