Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Doležela, advokáta se sídlem Zámečnická 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 43/2024-40 ze dne 24. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a příspěvkové organizace Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, Pekařská 664/53, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně č. j. 122 L 865/2023-7 ze dne 26. 9. 2023 jmenován opatrovníkem umístěného v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu. Téhož dne, kdy byl stěžovatel jmenován, umístěný zemřel. Městský soud proto řízení zastavil usnesením č. j. 122 L 865/2023-13 ze dne 26. 9. 2023.
2. Po skončení řízení stěžovatel vyúčtoval odměnu za 5 úkonů provedených v řízení. Konkrétně se jednalo o převzetí a přípravu zastoupení, návrh na opravu rozhodnutí, odvolání proti usnesení o jmenování opatrovníka, odvolání proti usnesení o změně usnesení o jmenování opatrovníka a odvolání proti zamítnutí návrhu na opravu rozhodnutí.
3. Městský soud usnesením č. j. 122 L 865/2023-32 ze dne 15. 2. 2024 rozhodl tak, že stěžovateli žádnou odměnu opatrovníka nepřiznal. Podle městského soudu úkony, které stěžovatel vyúčtoval, nebyly účelné, neboť umístěný zemřel již několik hodin předtím, než městský soud stěžovatele opatrovníkem jmenoval. V řízení, které z tohoto důvodu muselo být zastaveno, již nebylo možné hájit zájmy umístěného či zlepšit jeho právní postavení.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že stěžovateli přiznal odměnu ve výši 1 300 Kč. Krajský soud považoval odvolání za důvodné pouze v rozsahu úkonu převzetí a přípravy zastoupení. Ve zbytku se ztotožnil s hodnocením městského soudu.
5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro tvrzené porušení čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení je svévolné, účelové, nedůsledné a nepřezkoumatelné. Má za to, že vyúčtované úkony konal v zájmu umístěného, a měla mu za ně být přiznána odměna. Stěžovatel tvrdí, že nemohl vědět, že umístěný zemřel, a že by to tudíž nemělo mít vliv na výši jeho odměny. Dále dodává, že všechny úkony byly učiněny v souladu s advokátním tarifem. Podle stěžovatele se soudy nechaly unést tím, že jím učiněné úkony byly převážně otevřenou kritikou městského soudu, spočívající v soustavném krácení práv opatrovance na zastoupení opatrovníkem od samotného počátku řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel, jakožto advokát, splňuje požadavek na zastoupení účastníků v řízení před Ústavním soudem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Stěžovatel již jednou podal proti zde napadenému usnesení ústavní stížnost, která byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 1724/24 ze dne 19. 6. 2024.
9. Stěžovatel požadoval, aby mu byla přiznána odměna ve výši 5 000 Kč s paušální náhradou hotových výdajů 1 500 Kč, náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 1 500 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Po zohlednění částky 1 300 Kč přiznané krajským soudem se tak stěžovatel domáhá částky 7 000 Kč.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení, jejichž předmětem byla bagatelní částka, zakládá to důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. A to tehdy, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Dále se v posuzované věci jedná fakticky o náhradu nákladů řízení. Přitom platí, že k problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil konkrétní argumenty či důkazy, proč by jím tvrzená újma měla z kvalitativního hlediska dosahovat ústavní roviny. Argumentace předložená v ústavní stížnosti se částečně týká obecně odměňování advokátů vykonávajících funkci opatrovníka. V převážné části však stěžovatel kritizuje obecné soudy bez bližšího odůvodnění a opakuje, že rozhodly svévolně. Krajský soud přiznal stěžovateli nižší částku, než požadoval, protože jím vyúčtované úkony považoval za neúčelné - byly učiněny v době, kdy řízení již bylo zastaveno.
13. Tvrdí-li stěžovatel, že se o smrti umístěného dozvěděl pozdě, pak z jeho námitek vůbec neplyne, kdy se tak stalo, a proč nevěděl o smrti dříve; nadto k této skutečnosti nepřiložil ani neoznačil žádné důkazy. Řízení o ústavní stížnosti přitom není ovládáno zásadou vyhledávací a není na Ústavním soudu, aby přesně zjišťoval, na základě čeho stěžovatel vůbec své námitky uvádí. Na každý pád stěžovatel pomíjí podstatu věci. Úkony považovaly soudy za neúčelné proto, že řízení bylo zastaveno. Bylo zastaveno týž den, kdy umístěný zemřel.
Polemizuje-li stěžovatel povšechně se závěrem krajského soudu tím, že jako opatrovník učinil úkony podle advokátního tarifu, a bez dalšího mu tak má být přiznána odměna za zastoupení, pak to, tím spíše při omezeném ústavněprávním přezkumu (viz výše body 10 a 11) a absenci ústavněprávní argumentace, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud neseznal důvod odchýlit se od předchozího odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele usnesením sp. zn. I. ÚS 1724/24
.
14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu