I.ÚS 221/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 221/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele K.M., zastoupeného JUDr. K.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, takto: Návrh se odmítá.

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 83/96, jímž byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Zároveň se domáhal i zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 160/97, jímž bylo odvolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku obvodního soudu zamítnuto. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že rozhodnutími obecných soudů byl zbaven osobní svobody tím, že byl zcela bezdůvodně předán do vazby a 1

I. ÚS 221/97 poté odsouzen za tr. čin podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zákona, neboť soudy nepostupovaly správně na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani jeden ze soudů, se dle názoru navrhovatele, nevypořádal s obhajobou navrhovatele a s vážnými námitkami, které ve věci vznesl. Navrhovatel v této souvislosti poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek za rok 1995 pod č. 7, kde se uvádí, že k naplnění subjektivní stránky tr.

činu podílnictví podle § 251 tr. zákona je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Jde-li o trestný čin krádeže, nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale pachatel musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoliv nepatrnou. Podle tvrzení navrhovatele se soudy obou stupňů vůbec touto záležitostí nezabývaly.

Zejména navrhovateli nebyla prokázána vědomost o tom, že předmětné televizory, které stály nerozbalené v jeho obchodě, pochází z trestné činnosti. Navrhovatel naopak tvrdí, že způsob, kterým přebíral předmětné televizory, tj. že dodavatel je složil v obchodě bez jakýchkoliv dokladů s tím, že teprve za 2-3 dny přivezou fakturu a veškeré doklady, je zcela běžný. Tímto způsobem realizoval veškeré nabídky, což bylo prokázáno i výslechy svědků. Soudy vůbec nepřihlédly k tomu, že v době, kdy televizory byly dodány, v prodejně vůbec nebyl a zboží nepřebíral.

Jediné co učinil bylo, že dal příkaz, aby se s televizory do doby, než budou dodány veškeré doklady žádným způsobem nenakládalo. Vzhledem k tomu, že navrhovatel televizory po dodání nevybaloval, nemanipuloval s nimi ani je nezačal prodávat a navíc byly umístěny v obchodě tak, že je mohl každý vidět, svědčí o tom, že navrhovatel vůbec netušil, že se jedná o kradené televizory. V opačném případě by je zajisté uschoval, aby nebyly na přístupném a viditelném místě. Dle tvrzení navrhovatele neexistuje ani jediný důkaz, který by potvrdil vědomost navrhovatele o tom, že televizory pocházejí z trestné činnosti.

Soudy se neřídily citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, čímž porušily zákon. 2 I. ÚS 221/97

V doplnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že předmětnými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno základní právo navrhovatele dle. čl. 7, čl. 8 a čl.

10 Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatel byl zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a dále byla ponížena jeho důstojnost z důvodu podezření z trestného činu podílnictví, jehož se dopustí osoba pouze tenkrát, když je naplněna subjektivní i objektivní stránka trestného činu, v případě navrhovatele však subjektivní stránka naplněna nebyla. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 2, jehož se dopustil tím, že ve své prodejně M., měl po předchozí domluvě s neznámým mužem, uskladněny za účelem dalšího prodeje televizory zn. Nokia bez dokladů, prokazujících jejich původ v celkové hodnotě 240 690 Kč, přičemž uvedené televizory pocházely z trestného činu krádeže, kdy neznámý pachatel odcizil nákladní automobil Volvo s nákladem 231 kartonů televizorů, obrazovek a stolků v celkové hodnotě 2 720 000 Kč. Uvedené televizory převzal v prodejně vedoucí P.K.

a téhož dne o tom navrhovatele informoval. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že navrhovatel byl z trestného činu usvědčen výpověd'mi svědků i listinnými důkazy. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že navrhovateli nelze uvěřit, že jednal v dobré víře, když od neznámého muže převzal televizory za účelem prodeje, když vůbec nepátral po původu zboží ani nevyžadoval žádné doklady, převzetí zboží se nebránil, naopak měl v úmyslu, jak sám doznal, je dále prodávat a měl v úmyslu je koupit pod cenou.

Přitom není rozhodující, že s převzatým zbožím nijak nenakládal. Dle názoru soudu obhajoba navrhovatele, že se jednalo o běžný postup a že čekal, až mu budou neznámou osobou dodány doklady k televizorům neobstojí, neboť vzhledem ke svým zkušenostem v podnikání i všem okolnostem případu, zejména dohody s oním neznámým mužem nepochybně věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej poruší, byl s tím srozuměn. Za dané situace soud považoval výpověď' navrhovatele i jeho I.

ÚS 221/97 zaměstnanců za nevěrohodnou a úmysl navrhovatele ve vztahu k tomuto trestnému činu dovodil. Z usnesení Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 7, který dle jeho názoru provedl úplná a správná skutková zjištění, hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu, přičemž soud postupoval správně a důvodně. Městský soud se rovněž ztotožnil s tím, že obhajobu navrhovatele, že se jednalo o běžný obchodní styk, je třeba hodnotit jako ryze účelovou, proto odvolání navrhovatele zamítl.

Ze spisu obvodního soudu pro Prahu 7 bylo zjištěno, že navrhovatel byl vzat do vazby usnesením tohoto soudu ze dne 15. 5. 1996 z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr.

řádu s odůvodněním, že s ohledem na závažnost trestného činu, z něhož televizory pocházejí, s ohledem na skutečnost, že nebyla zjištěna osoba, která navrhovateli televizory dovezla a rovněž nebyl znám pachatel trestného činu krádeže a protože navrhovatel dosud nevypovídal, byla zde důvodná obava, že navrhovatel na svobodě by mohl mařit další vyšetřování tím, že by mohl varovat další osoby před trestním stíháním a mohl by se s těmito osobami domlouvat. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.

5. 1996 zamítl s odůvodněním, že vzhledem ke všem dosud známým skutečnostem je důvodná obava, že by se navrhovatel s dosud nezjištěným pachatelem trestné činnosti mohl domlouvat tak, aby vypovídal v jeho prospěch. Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření uvedl, že soud se s obhajobou navrhovatele vypořádal, o čemž svědčí odůvodnění rozsudku, jeho námitky byly vyvráceny svědeckými výpověd'mi. Při předávání předmětných televizorů se nejednalo o běžný styk, neboť svědkyně B. vypověděla, že následná fakturace zboží se prováděla pouze se známými dodavateli.

Úmysl naplnit základní znaky trestného činu podílnictví byl odvozen z okolností případu, které jsou v 4

I. ÚS 221/97 rozsudku podrobně uvedeny a bylo přihlédnuto i k tomu, že navrhovatel jako podnikatel souhlasil s prodejem dovezených televizorů, budou-li o 10% levnější než od oficiálního dovozce. Vědomost navrhovatele o cenách televizorů je tedy zřejmá i s přihlédnutím k jeho osobě, kvalifikaci a profesi, přičemž je irelevantní, že navrhovatel s televizory ihned nemanipuloval, a stejně tak, že zboží takto přebírá od jiných, známých dovozců. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, neboť i pachatel, který cenu na sebe převedeného zboží přesně nezná, pojímá cenu alespoň eventuálně do svého úmyslu, když předmět odcizený bez ohledu na cenu na sebe převádí.

K rozhodnutím o vzetí do vazby obvodní soud uvedl, že navrhovatel byl vzat do vazby z důvodů a podmínek stanovených v zákoně a na podkladě rozhodnutí soudu, vazba trvala po nezbytnou dobu a navrhovatel byl po odpadnutí podmínek vazby propuštěn na svobodu, je tedy zřejmé, že nebyla porušena základní práva a svobody navrhovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti navrhovatel již uvedl v podaném odvolání, proto odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu.

Po přezkoumání ústavní stížnosti i všech listinných důkazů, zejména rozsudků obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obou soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čímž bylo zároveň porušeno jeho právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. K tornu je nutno uvést, že navrhovatel byl vzat do vazby usnesením obvodního soudu z 15.

5. 1996 a o stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl rovněž usnesením Městský soud dne 24. 5. 1996.

Pokud byl navrhovatel přesvědčen, že těmito usneseními bylo porušeno některé jeho základní právo, měl podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti těmto usnesením, kterými se 5

I. ÚS 221/97 rozhodovalo o jeho vazbě. Rozhodnutími, které navrhovatel v ústavní stížnosti napadá, se o jeho vazbě již vůbec nejednalo ani nerozhodovalo, neboť byl z vazby propuštěn dne 3. 7. 1996. Porušením základních práv dle čl. 7 a 8. Listiny se z uvedených důvodů Ústavní soud tedy nemohl zabývat. Ústavní soud se proto zabýval pouze přezkoumáváním ústavnosti postupu a rozhodování soudů I. i II. stupně. Na tomto místě je třeba připomenout, jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů jako další odvolací instance, ale jeho úkolem je posoudit, zda napadenými rozhodnutími soudů nebylo zasaženo do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy. Ústavní soud tedy není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti navrhovatele, který se mohl ke všem skutečnostem vyjádřit a podávat návrhy, tak jak je to stanoveno procesními předpisy. V rámci volného hodnocení důkazů pak učinily oba soudy závěr, že navrhovatel se trestného činu podílnictví dopustil. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a námitek obhajoby, tedy s právními názory, které oba soudy zaujaly a v zásadě jsou zde opakovány argumenty, které obsahovalo již navrhovatelovo odvolání a se který mi se odvolací soud vypořádal.

Rozhodnutími obou soudů nebylo porušeno právo navrhovatele na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst dle čl. 10 Listiny, neboť v celém trestním řízení bylo postupování v souladu se zákonem. 6 I. ÚS 221/97

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl. Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. března 1998 prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu