Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Masarykova 1250/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 2693/2014-247, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel se následně obrátil se svou žalobou na soud, přičemž se domáhal mj. určení, že je nadále spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž poukazoval na to, že od kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL platně odstoupil. O této žalobě rozhodl Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č. j. 11 C 341/2009-156, tak, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění pak soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel od kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL sice platně odstoupil, čímž došlo ke zrušení předmětné smlouvy, avšak toto zrušení má účinky pouze mezi účastníky dané smlouvy a další nabyvatele, kteří vlastnické právo nabyli v dobré víře, nezavazuje.
Dle soudu prvního stupně bylo na stěžovateli, aby unesl důkazní břemeno a prokázal, že další nabyvatel (Josef Málek) nebyl při koupi nemovitostí od společnosti BRUPOLL v dobré víře, že tyto nabývá od skutečného vlastníka. V této souvislosti soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl. Z provedeného dokazování dle názoru soudu prvního stupně naopak vyplynulo, že v rámci kupní smlouvy uzavřené mezi společností BRUPOLL a Josefem a Zdenkou Málkovými byly zároveň vypořádány dluhy váznoucí na předmětných nemovitostech a Josef Málek tak měl důvod domnívat se, že uhrazením dluhu z úvěru stěžovatele u Komerční banky, a.s., a vyplacením zástavy budou uhrazeny dluhy z předešlé koupě.
S přihlédnutím k uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že Josef Málek jednal v dobré víře.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i se závěrem, že Josef Málek jakožto další nabyvatel byl při nabývání předmětných nemovitostí v dobré víře, že tyto nabývá od vlastníka. Odvolací soud pak soudu prvního stupně vytkl toliko to, že tento ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že důkazní břemeno o prokázání dobré víry bylo na stěžovateli, když toto dle názoru odvolacího soudu spočívalo na Josefu Málkovi, který jej však unesl, jak uvedeno shora.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 2693/2014-247, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné.
8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že další nabyvatel předmětných nemovitostí (Josef Málek) tyto nabyl v dobré víře. Tento závěr byl však soudy obou stupňů řádně a srozumitelně odůvodněn, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o libovůli v soudním rozhodování či o případném extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
10. Co se týče námitky stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo procesní vadou spočívající v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože dospěl k odlišnému právnímu závěru v rozhodující otázce (dobrá víra dalšího nabyvatele nemovitostí), aniž by zopakoval či alespoň doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Předně totiž není pravdou, že by odvolací soud posoudil předmětnou otázku odlišně od soudu prvního stupně, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesprávně uvádí.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího naopak zcela zřejmě vyplývá, že soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru o dobré víře Josefa Málka při nabývání předmětných nemovitostí, přičemž tento svůj závěr též shodně odůvodnily. Odvolací soud se se soudem prvního stupně neztotožnil pouze v otázce, která ze stran sporu byla v této souvislosti zatížena důkazním břemenem, když soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že důkazním břemenem stran toho, že nabyvatel nejednal v dobré víře, byl zatížen stěžovatel.
Soud odvolací k tomu naopak uvedl, že závěr soudu prvního stupně o důkazním břemenu stěžovatele není správný, když důkazní břemeno má nést nabyvatel. I přes právě uvedené však soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru stran dobré víry nabyvatele, která dle jejich názoru vyplývá z provedených důkazů, jak již bylo uvedeno shora. Otázka, která ze stran měla nést důkazní břemeno, tak nebyla pro posouzení nyní souzené věci rozhodná.
11. Ústavní soud k tomu dále uvádí, že výše nastíněná námitka stěžovatele by nemohla být důvodnou ani tehdy, pokud by odvolací soud skutečně dospěl ve vztahu k otázce dobré víry nabyvatele k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. To proto, že není procesním pochybením, pokud odvolací soud přistoupí k odlišnému právnímu posouzení soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, a to aniž by zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, jak se stěžovatel mylně domnívá. Nezopakování dokazování odvolacím soudem by totiž bylo pochybením pouze tehdy, pokud by odvolací soud z důkazů provedených toliko před soudem prvního stupně vyvodil jiné skutkové (nikoli tedy právní) závěry (viz § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, stěžovatel takovou námitku ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl.
12. Důvodnou pak konečně není ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, když Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2015
David Uhlíř v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu