Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Hanáčka, soudního exekutora, sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, zast. JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem, sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.4.2007, č.j. 26 Co 550/2006-48, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 9 odst. 1:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že okresní soud (poté, kdy jeho první usnesení ve výrocích o odměně a náhradě nákladů bylo krajským soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost), usnesením ze dne 5.4.2006, č.j. EXNc 3249/2005-32, uložil oprávněnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 3 206,- Kč a současně uložil povinnému nahradit oprávněnému nálady exekučního řízení ve výši 24 804,50 Kč. Okresní soud tak rozhodl s využitím závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp.zn.
II. ÚS 372/04
, z nichž akcentoval nezbytnost zajištění úplaty exekutorovi, přičemž nelze vycházet z procesního zavinění. Oprávněný toto usnesení napadl odvoláním, na jehož základě krajský soud oba výroky změnil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS st. 23/06, zdůraznil, že na straně oprávněného nebylo shledáno procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, tudíž byly dány podmínky k tomu, aby k úhradě nákladů exekuce představovaných odměnou exekutora byl zavázán povinný (obdobnou argumentací zdůvodnil uložení povinnosti k náhradě nákladů oprávněného).
I. ÚS 290/05
). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s § 23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy konstatovaly, že oprávněnému nelze vytknout žádné procesní zavinění na zastavení exekuce, krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - toto zjištění promítl i do určení subjektu povinného nahradit exekutorovu odměnu. Avšak i v důsledku výroku krajského soudu zůstalo stěžovateli zachováno majetkové právo vůči povinnému, do kterého nijak nebylo zasaženo (tento závěr nemůže ovlivnit ani zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek povinného). To ve svých důsledcích znamená, že rozhodnutím krajského soudu nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a na ochranu majetku (viz stanovisko Pl. ÚS-st. 23/06) a stěžovatel nebyl podroben nuceným pracem a službám (stěžovatel tak tvrdí pouze "de facto"). Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnutou oprávněným podle § 90 odst. 3 exekučního řádu. Porušení čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud též neshledal, když navíc stěžovatel takové porušení pouze tvrdí, aniž by ho argumentačně podložil.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 12. 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu