Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Reného Šmerdy, b) Lucie Bartošové, c) Jarmily Bartošové, d) Markéty Kočendové, společně zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16 , Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 469/2023-625 z 28. 4. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 243/2022-561 z 6. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Moniky Maratové a 2) Jany Božkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy šlo o určení vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem (rodinný dům s pozemky). V poslední fázi řízení Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že vedlejší účastnice (žalobkyně) jsou spoluvlastnicemi posuzovaných nemovitých věcí. Vzhledem k tomu, že vedlejším účastnicím plně vyhověl, zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelů (žalovaných) na určení vlastnictví k těmto nemovitostem.
2. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Souhlasil s obvodním soudem ohledně posouzení dobré víry právních předchůdců vedlejších účastnic při uzavření kupní smlouvy registrované státním notářstvím. Zdůraznil, že obvodní soud správně posuzoval otázku dobré víry ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 z 17. 4. 2014 a při následném vážení v kolizi stojících práv dobrověrných nabyvatelů (vedlejších účastnic) na ochranu majetku a vlastnického práva původních vlastníků (stěžovatelů) dal přednost ochraně práv vedlejších účastnic, a to zejména s ohledem na skutečnost, že právní předchůdci vedlejších účastnic neměli důvod pochybovat o vlastnictví prodávajících, kteří nemovitosti užívali 15 let, během této doby do nich významně investovali a následně je prodávali zejména kvůli jejich nepříznivému zdravotnímu stavu. Právní předchůdci vedlejších účastnic užívali nemovitosti od roku 1984 a vynaložili již velké náklady na jejich údržbu a přestavbu. Přestože v poměrech nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 bylo nabytí od nevlastníka posuzováno vzhledem k dobré víře v zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, jeho závěry vychází z obecnějších zásad, a proto se použijí i v posuzované věci, kde taková evidence v době převodu vlastnického práva k posuzovaným nemovitostem neexistovala. Podle městského soudu je totiž zásadní myšlenkou institutu nabytí od nevlastníka, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud jej nabyli v dobré víře, požívá právní ochrany. Dobrá víra se týká nejen zápisu vlastnického práva nabyvatelů nemovitostí do katastru nemovitostí, ale i mnohem šířeji pojatých aktů veřejné moci (v tomto případě povinné registrace kupní smlouvy u státního notářství). Pokud tehdejší právní úprava stanovila jako jeden z předpokladů převodu nemovitosti povinnou registraci převodní smlouvy u státního notářství, s ohledem na požadavek právní jistoty a evidence převodu nemovitostí, lze aplikovat závěry výše uvedeného nálezu i v nyní posuzované věci.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné (§ 237 občanského soudního řádu).
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod; dále čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy; konečně také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Obecné soudy podle stěžovatelů nesprávně posoudily otázku dobré víry vedlejších účastnic. Navíc namítají, že dobrá víra nemůže být dovozována vzhledem ke kupní smlouvě registrované státním notářstvím, proto neměl být v posuzované věci aplikován nález sp. zn. I. ÚS 2219/12
. Obecnými soudy odkazovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se totiž vztahuje pouze na situace, kdy byly nemovité věci evidovány v katastru nemovitostí jako veřejném seznamu. Dobrá víra se proto odvozovala vzhledem k důvěře ve správnost údajů zapisovaných v tomto veřejném seznamu. Taková evidence však v době údajného nabytí posuzovaných nemovitých věcí neexistovala. Dále namítají, že k transformaci práva osobního užívání sporných pozemků na vlastnické právo v posuzované věci dojít nemohlo, jelikož k nim stát platně nikdy nenabyl vlastnické právo. Stěžovatelé proto považují napadená rozhodnutí obecných soudů za nesprávná, nepřezkoumatelná a svévolná. Naopak se domnívají, že byly splněny podmínky k určení vlastnického práva v jejich prospěch. "Stěžovatelé věří, že lze nalézt spravedlnost v předmětné věci v rámci České republiky a nebude nutné tuto hledat v zahraničí, u Evropského soudu pro lidská práva."
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje meze ústavnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
z 8. 7. 1999).
8. Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně dobré víry a oprávněné držby vedlejších účastnic. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů. Proto se v této souvislosti zabýval toliko tím, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti (srov. usnesení I. ÚS 357/25 z 1. 10. 2025).
9. V napadených rozhodnutích se obecné soudy při posouzení nabytí od nevlastníka neodchýlily od ústavněprávních požadavků a mezí, jak vyplývají mimo jiné z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12
. V intencích citovaného nálezu se obecné soudy zabývaly přítomností dobré víry na straně vedlejších účastnic vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Shledaly, že právní předchůdci vedlejších účastnic nabyli nemovitosti v dobré víře a ve vzniklé kolizi ústavně zaručených práv mezi nimi a stěžovateli následně posuzovaly, zda nelze najít řešení zachovávající maximum z obou práv, které ale nenašly. Proto dále hodnotily, kterému ze základních práv stojících proti sobě dát přednost v dotčeném případě, v souladu s obecnou ideou spravedlnosti.
Nakonec upřednostnily právo vedlejších účastnic, což náležitě vysvětlily, zejména vzhledem k dlouhodobému užívání těchto nemovitostí od roku 1984, velkými investicemi na údržbu a přestavbu jimi obývaného domu. Zohlednily i to, že stěžovatelé nemovitosti nikdy neužívali (bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Za této situace, kdy obecné soudy dodržely požadavky a postup vymezený předchozí judikaturou Ústavního soudu, není dán prostor pro zásah zdejším soudem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2033/18
z 15. 8. 2018).
10. Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani další výtky stěžovatelů vůči městskému a Nejvyššímu soudu. K námitce stěžovatelů, že dobrá víra nemohla být dovozována v souladu s kupní smlouvu registrovanou státním notářstvím, obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že se dobrá víra týká nejen zápisu vlastnického práva nabyvatelů nemovitých věcí do katastru nemovitostí, ale i mnohem šířeji pojatých aktů veřejné moci s ohledem na princip právní jistoty a ochranu nabytých práv, jakož i nezbytnou důvěru jednotlivců v akty veřejné moci.
Za daných okolností bylo proto možné aplikovat institut nabytí od neoprávněného i v této věci a dobrou víru posuzovat také vzhledem ke kupní smlouvě, sepsané formou notářského zápisu, povinně registrované u státního notářství (bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Stejně tak se již obecné soudy důkladně vyjádřily k namítané nemožnosti transformace práva osobního užívání v případě sporných pozemků na vlastnické právo. Podstatné totiž bylo, že vedlejší účastnice neměly sebemenší pochybnosti, že pozemky užívají oprávněně, a že jako oprávněné držitelky práva osobního užívání měly stejná práva jako osobní uživatel pozemku, to se následně změnilo na právo vlastnické (bod 24 téhož rozhodnutí).
11. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě odůvodněná včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, ze které soudy vycházely. Naopak, nic nenasvědčuje tomu, že by postupovaly svévolně a judikaturu Ústavního soudu nerespektovaly. Obecné soudy se neodchýlily od ústavněprávních požadavků při posuzování aplikace institutu nabytí od nevlastníka, přičemž skutková zjištění a právní posouzení v konkrétní věci náleží právě soudům obecným, a nikoliv Ústavnímu soudu.
12. K čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny stěžovatelé vyjma jejich označení nepřipojili žádnou argumentaci a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by mělo spočívat porušení těchto základních práv a svobod v souvislosti s napadenými rozhodnutími. Nad rámec lze poznamenat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nenamítali porušení svého vlastnického práva.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu