USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň: a) M. M. a b) J. B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, proti žalovaným: 1) E. Š., 2) J. B., 3) L. B., 4) J. B. a 5) M. K., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 192/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 53 Co 243/2022-561, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 C 192/2005-515, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi nemovitých věcí -pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu XY, „a to J. M. podílu o velikosti ideálních 2/3, M. M. o velikosti ideální 1/6 a J. B. o podílu o velikosti ideální 1/6“ (výrok I). Zamítl vzájemnou žalobu na určení, že žalované jsou podílovými
spoluvlastnicemi označených nemovitých věcí (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Nalézací soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. Naposledy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 937/2017-402, zrušil dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347, ve výrocích II, III a IV a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení se závěrem, aby posoudil otázku dobré víry žalobkyň v intencích judikatury Ústavního soudu z hlediska znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od neoprávněného, a to pouze ve vztahu k domu č. p. XY, neboť právní závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva žalobkyň k pozemkům shledal jako souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Přitom zdůraznil, že dokud nebude najisto postaven vlastnický vztah k domu, nelze předjímat jeho charakter jako samostatné věci nebo pouhé součásti pozemku, na kterém se nachází. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5. 8. 2019, č. j. 53 Co 122/2009-414, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby vyzval účastníky k doplnění tvrzení ohledně Nejvyšším soudem nastíněných otázek.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení otázky dobré víry žalobkyň, respektive jejich právních předchůdců.
Právní otázku vymezují takto: „jaké skutkové okolnosti jsou způsobilé založit dobrou víru nabyvatele nemovitosti od „nevlastníka“ a k jakému časovému okamžiku se dobrá víra nabyvatele posuzuje, resp. zda je přípustné pro založení dobré víry nabyvatele zohlednit skutkové okolnosti nastalé v období po okamžiku, kdy mělo dojít k nabytí vlastnického práva.“ Mají za to, že odvolací soud založil závěr ohledně existence dobré víry žalobkyň na skutkových okolnostech, které nejsou způsobilé dobrou víru založit.
Rovněž tvrdí, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu odvolací soud posoudil otázku, zda dobrou víru nabyvatele nemovitosti ve vlastnické právo převodce lze založit na registraci kupní smlouvy státním notářstvím, a dále otázku, za jakých okolností může převážit princip právní jistoty ve prospěch nabyvatele od „nevlastníka“ oproti ústavně chráněnému vlastnickému právu skutečného (původního) vlastníka nemovitosti. Dále brojí proti závěru, že žalobkyně vydržely vlastnické právo k pozemkům, a namítají, že z důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy z roku 1963 stát nikdy nebyl jejich vlastníkem, a proto ani nemohl právním předchůdcům žalobkyň platně zřídit právo osobního užívání pozemků, které se později transformovalo na právo vlastnické.
Odvolacímu soudu vytýkají i nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které spočívá v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí. V dovolání odkazují na poměrně širokou škálu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil v jejich prospěch, případně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. K otázce posouzení existence dobré víry žalobkyň z hlediska znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od neoprávněného:
10. Úkolem nalézacích soudů bylo – na základě předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci – reflektovat právní názor vyjádřený v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ohledně nabytí vlastnického práva od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
11. Dovolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu je již sjednocena v závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 12, str. 451)].
12. Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem podrobně formulována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu je fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva dobrá víra nabyvatele [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015 (dostupný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
13. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
14. Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
15. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
16. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
17. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od neoprávněného neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od neoprávněného (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od neoprávněného aplikovat.
18. V řešené věci postupovaly nalézací soudy podle v nálezu nastavených pravidel. Nejprve identifikovaly, že dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a vlastnického práva původního vlastníka. Za těchto okolností dospěly k závěru, že nelze zachovat maximum z obou základních práv, a je nutné tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Rovněž velmi podrobně vysvětlily, že dobrá víra se týká nejen zápisu vlastnického práva nabyvatelů nemovitostí do katastru nemovitostí, ale i mnohem šířeji pojatých aktů veřejné moci (v tomto případě kupní smlouva sepsaná formou notářského zápisu povinně registrovaná u státního notářství), a to právě s ohledem na princip právní jistoty a ochranu nabytých práv, jakož i nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci.
19. Při posuzování individuálních okolností nalézací soudy zohlednily, že původní žalobci (manželé M.) neměli při uzavření kupní smlouvy v roce 1984 žádný důvod k pochybnosti o vlastnictví převodců (manželů B.), kteří před nimi nemovitosti užívali 15 let, významně do nich investovali a prodávali je za situace, kdy jejich zdravotní stav již nebyl příznivý, dcery měly vlastní domácnosti, a užívání a údržba nemovitostí pro ně byla příliš náročná. Rovněž zohlednily, že původní žalobci (manželé M.) a jejich potomci užívají nemovitosti od roku 1984 dosud, že také oni vynaložili velké náklady na její údržbu a přestavbu, zatímco žalované nemovitosti nikdy neužívaly, a získaly by tak nepřiměřený majetkový prospěch nesrovnatelný s někdejší hodnotou domu a újmou, která by vznikla žalobkyním. Za těchto okolností odvolací soud uvedl, že v řízení byly prokázány skutečnosti, které svědčí ve prospěch dobré víry manželů M., jakožto dobrověrných nabyvatelů. Uzavřel proto, že žalobkyně (resp. jejich právní předchůdci manželé M.) nabyly na základě kupní smlouvy z roku 1984 nemovitost dům č. p. XY od neoprávněných osob, avšak v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.
20. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s pravidly vymezenými ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu. Učiněná skutková zjištění podrobil verifikaci, zda v projednávané věci byly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k domu č. p. XY žalobci.
21. K tomu dovolací soud doplňuje, že dovolatelky nijak nezpochybnily, že závěry o dobré víře v zápis vlastnického práva ve veřejném seznamu učinil odvolací soud bez toho, aby se podrobněji zabýval otázkou rozdílu zápisu do katastru nemovitostí a zápisu do evidence nemovitostí (tak jak byl upraven v roce 1984, kdy původní žalobci manželé M. nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy. Proto ani dovolací soud tuto okolnost ve svých úvahách nehodnotil.
22. Dovolací soud rovněž připomíná, že v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodoval, nijak revidovat, takže pokud dovolatelky předkládají svou skutkovou verzi případu, na jejímž podkladě dospívají k právnímu závěru, jímž oponují právnímu posouzení věci odvolacím soudem, je nasnadě, že na podkladě této dovolací argumentace přípustnost jejich dovolání v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu § 237 o. s. ř. založena být nemohla.
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že stát nemohl právním předchůdcům žalobkyň platně zřídit právo osobního užívání pozemků, které se později transformovalo na právo vlastnické.
24. Dovolatelky uplatnily stejnou námitku již ve svém původním dovolání v této věci a Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Právní závěr odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347) o nabytí vlastnického práva žalobkyň ke sporným pozemkům považoval za souladný se stávající judikaturou a odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněný pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani nyní nemá Nejvyšší soud důvod, aby se od závěrů zde přijatých, jakkoliv odchýlil. Pouze nad rámec připomíná, že pozemky byly žalobkyním (jejich právním předchůdcům) přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným státním orgánem a žalobkyně neměly se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že je užívají oprávněně. Dobrá víra ve správnost rozhodnutí státního orgánu by přitom měla být chráněna. Pakliže žalobkyně byly k 1. 1. 1992 oprávněnými držitelkami práva osobního užívání pozemku, měly stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem 1. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo vlastnické. Právní závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva žalobkyň k pozemkům tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a dovolání v této části není přípustné.
25. Nepřípadná je konečně i námitka dovolatelek týkající se absence řádného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího odůvodněno zcela srozumitelně a nelze je označit za nepřezkoumatelné. Odvolací soud vázán pokyny Nejvyššího soudu přesvědčivě vysvětlil, jaké důvody ho vedly k poskytnutí ochrany žalobkyním jako dobrověrným nabyvatelkám.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu