Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 813/2023-336 ze dne 6. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 140/2022-292 ze dne 14. 9. 2022 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 312/2018-278 ze dne 1. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 10/2013 ze dne 9. 6. 2016 podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť v trestním řízení proti němu vedeném nebylo prokázáno, že se skutek uvedený v obžalobě stal. Následně se stěžovatel po vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení částky 19 040 000 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu měla být způsobena trestním řízením a vzetím do vazby, jež zmařilo jím zprostředkovávaný prodej pozemků.
2. Okresní soud Plzeň-město napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 19 040 000 Kč zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč.
3. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho odvolání pro nepřípustnost. Má za to, že Nejvyšší soud posoudil jednu z otázek položených v dovolání jinak, než byla zamýšlena. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že stěžovatel se domáhal posouzení, zda mu měl být ustanoven advokát i bez návrhu. Stěžovatel opakuje, že formuloval otázku, zda rozhodnutí o koncentraci řízení (ve smyslu ustanovení 118b odst. 1 občanského soudního řádu) je v souladu s ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za situace, kdy stěžovatel není zastoupen advokátem, ač by v okamžiku, kdy je o koncentraci rozhodováno, splňoval podmínky pro ustanovení advokáta podle ustanovení § 30 občanského soudního řádu, a to mj. z důvodu špatného zdravotního stavu, který je soudu znám. Rozhodnutí o koncentraci řízení stěžovateli znemožnilo navrhnout důkazy, které by se vztahovaly k jednáním se zástupci Města Nepomuk.
6. Dovolací soud pak podle stěžovatele nesprávně dospěl k závěru, že na řešení otázky, zda stát odpovídá i za škodu vzniklou ve fázi prověřování, nezáviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a krajský soud měl rozhodovat v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022.
7. Závěr o nepřípustnosti třetí otázky, týkající se výslechu svědka pomocí videokonferenčního zařízení, je podle stěžovatele příliš obecný a nepřezkoumatelný. Nabízí-li se dvě varianty výslechu svědka jeho obecným soudem, je třeba zdůvodnit, proč byla jedna z variant upřednostněna. Výslech svědka provedený formou videokonference byl podle stěžovatele zásahem do práva na spravedlivý proces, mj. i tím, že byl zkreslující. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, obsahu spisu a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Hlavní stížnostní námitka se týká poučovací povinnosti obecných soudů a rozhodnutí o koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 občanského soudního řádu za situace, kdy žalobce není zastoupen advokátem. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud s touto argumentací stěžovatele logicky a srozumitelně vypořádal. Neomezil se pouze na otázku, zda měl stěžovateli být ustanoven advokát, ale zabýval se i stěžovatelovou procesní aktivitou v řízení (srov. bod 7 napadeného usnesení). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v rámci dovolání neupřesnil, jakým konkrétním zdravotním handicapem měl trpět v době, kdy nebyl zastoupen advokátem, a jaký vliv toto údajné omezení mělo na jeho schopnost vnímat projevy a poučení soudu a reagovat na ně.
Proto dospěl k závěru, že stěžovatelova námitka není dostatečně specifická, aby dovolací soud mohl dovodit, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (odst. 7 napadeného usnesení). Dodal, že ani během řízení před odvolacím soudem již advokátem zastoupený stěžovatel nepředložil bližší tvrzení a doklady o tom, že by mu zdravotní stav v době, kdy nebyl zastoupen advokátem, znemožňoval účinně hájit jeho zájmy před soudem. Naopak v období, kdy stěžovatel nebyl zastoupen, se účastnil jednání soudu prvního stupně dne 28.
11. 2019, kde k dotazu soudu sdělil, že "doposud nemá ustanoveného zástupce, nicméně právní zastoupení ve věci má již předjednáno a domnívá se, že k příštímu ústnímu jednání již přijde společně se zástupcem". O okamžiku koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu byli účastníci řízení poučeni na jednání dne 28. 1. 2020. Stěžovatel soud ohledně svého zdravotního stavu informoval pouze v souvislosti s řízením o osvobození od soudních poplatků (jež mu bylo rozhodnutím ze dne 24. 9. 2019 přiznáno, o ustanovení zástupce stěžovatel nežádal) a následně dne 9.
3. 2020, kdy žádal soud o odročení jednání na dobu jednoho měsíce, přičemž této žádosti soud vyhověl. Nejvyšší soud uzavřel, že informace podané stěžovatelem soudu prvního stupně a jeho chování tak zjevně nevyvolávalo potřebu postupu podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu, a připomněl, že pokud jde o ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu, může dojít k jeho ustanovení pouze k návrhu. Ústavní soud zjistil, že uvedené závěry odpovídají spisovému materiálu a uzavírá, že obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem.
10. Ústavní soud konečně nesdílí výhrady stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. S ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).
11. V nyní souzené věci má však Ústavní soud za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč nepovažoval stěžovatelem vymezené otázky za přípustný dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s § 237 občanského soudního řádu, když poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení uvedených otázek nezávisí. Popsal, proč nebyla pro rozhodnutí ve věci samé zásadní samotná okolnost, zda svědek poznává nebo nepoznává stěžovatele.
Dále se vypořádal s tím, proč nejsou pro stěžovatelovu věc aplikovatelné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/21 ze dne 13. 1. 2022. V uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval závěr soudů, že namítané negativní důsledky projevené v osobním životě stěžovatele (sebevražda manželky a zhoršení jeho zdravotního stavu), nastalé ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, nemohou být v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou rozporná s obecnými východisky týkajícími se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu veřejné moci, když stát nelze a priori zbavit odpovědnosti strohým konstatováním, že v době, kdy nastaly negativní události v životě stěžovatele, ještě nebylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, a to tím spíše, nastaly-li těsně před jeho formálním zahájením.
12. Stěžovateli v nynější věci je možné přisvědčit v tom, že při posuzování odpovědnosti státu za škodu je nutno přihlédnout k celému trestnímu řízení a všem s ním spojeným negativním důsledkům komplexně. Nejvyšší soud však logicky popsal, že v projednávané věci je hlavní skutečnost, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně žalobního tvrzení, že by mu v souvislosti s jakýmkoliv konáním orgánů činných v trestním řízení (včetně jejich činnosti před zahájením trestního stíhání) vznikla škoda spočívající v tom, že mu nevznikl nárok na provizi z prodeje pozemků, u nějž měl zajistit zprostředkování.
Uvedené právní závěry dovolacího soudu (odst. 8 a 9 napadeného usnesení) lze z ústavněprávního hlediska plně akceptovat - pokud obecné soudy dospěly k závěru, že ve stěžovatelově věci nebyla prokázána existence škody, pak není možné ani aplikovat závěry judikatury týkající se příčinné souvislosti. Nesouhlas stěžovatele s právním hodnocením, které provedly obecné soudy, je přitom veden výlučně v rovině podústavního práva, přičemž samotný nesouhlas nepostačuje k vyslovení závěru o porušení jeho základního práva na řádný proces a práva na ochranu vlastnictví.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu