Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Václavy Kneiflové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1270/2025-296 z 13. 6. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 220/2024-250 z 17. 10. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 18 C 66/2022-197 z 3. 6. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Evy Pechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporným nemovitým věcem v obci Č., které měla ve spoluvlastnictví se stěžovatelkou. Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem zrušil toto spoluvlastnictví (výrok I) a nařídil prodej sporných nemovitých věcí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen tak, že vedlejší účastnici i stěžovatelce připadne každé jedna polovina (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit státu náklady řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu v části výroku IV, a to tak, že změnil výši náhrady nákladů státu; ve zbytku rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I). Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II) a zaplatit náhradu nákladů státu (výrok III).
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. Vzhledem k tomuto závěru rovněž Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti.
4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody, a sice došlo k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že došlo k porušení ochrany jejího vlastnického práva tím, že vypořádáním spoluvlastnictví dražbou došlo de facto k vyvlastnění, avšak stěžovatelce nebyla poskytnuta přiměřená náhrada a ve věci nebyl dán ani veřejný zájem. Poukazuje na to, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly její solventnost a v tomto směru úplně rezignovaly na povinnost ke zjištění skutkového stavu. Tím porušily její právo na soudní ochranu.
5. Stěžovatelka dále poukazuje, že sporné nemovité věci tvoří její obydlí, a vypořádání prodejem skrze veřejnou dražbu porušuje nedotknutelnost obydlí. Doplňuje, že ztráta obydlí je nejhorší formou zásahu do práva na ochranu obydlí. Obecné soudy přitom k prodeji jejího obydlí přistoupily, aniž by zohlednily, že stěžovatelka jinou alternativu bydlení nemá, a nezvažovaly dopady na její seniorský věk a zdraví. Konečně, v tomto přístupu shledává i zásah do lidské důstojnosti.
6. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti. Tento návrh odůvodnila tím, že výkonem rozhodnutí může dojít k nezvratnému zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Prodejem sporných nemovitých věcí totiž dojde ke ztrátě bydlení, v němž stěžovatelka s manželem dlouhodobě žije, a to navíc bez spravedlivé náhrady.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Dále Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto je nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, je věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v její věci je de facto vyvlastněním. Jak již Ústavní soud nicméně uvedl v minulosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1533/21 z 8. 2. 2022, bod 13), zrušení spoluvlastnictví je ryze soukromoprávním institutem, který nelze ztotožňovat s vyvlastněním coby nuceným odnětím vlastnického práva, provedeným ve veřejném zájmu, a to správním rozhodnutím vydaným na základě zákona obsahujícího expropriační titul (viz Grygar, T., In Grygar, T., Frumarová, K., Horák, O., Masarik, M., Vyvlastnění a vyvlastňovací řízení.
Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 29 a násl., s. 46 a násl.). V nyní řešené věci došlo ke zrušení spoluvlastnictví a jeho následnému vypořádání. Jako způsob vypořádání obecné soudy určily veřejnou dražbu, neboť preferovaná řešení v zákonném pořadí (rozdělení věci či převedení věci jedné spoluvlastnici s vyplacením druhé) nebyla možná. Výtěžek zpeněžení přitom bude rozdělen tak, že stěžovatelce i vedlejší účastnici připadne každé jedna polovina. Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva z pohledu Ústavního soudu proto nedošlo.
10. Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí obstojí i pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz z mnoha např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), které vyplývá z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy jasně a srozumitelně odůvodnily, proč v nyní řešené věci nemohlo dojít k vypořádání podílového spoluvlastnictví jiným způsobem (srov. zejména body 32 až 33 napadeného rozsudku krajského soudu). Obecné soudy rozsáhle popsaly, proč podle nich nebylo možné ani rozdělení nemovité věci na dvě bytové jednotky. Odůvodnily i to, že stěžovatelka není solventní natolik, aby zaplatila vedlejší účastnici přiměřenou náhradu, pokud by byla nemovitá věc přikázána pouze do jejího výlučného vlastnictví.
11. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovaly podle zákona a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily. Vzhledem k tomuto závěru přitom podle názoru Ústavního soudu nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny. Jako přiléhavý se přitom nejeví ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zehentner proti Rakousku z 16. 7. 2009, č. 20082/08. V této věci se ESLP zabýval otázkou možnosti domoci se zrušení pravomocného rozhodnutí o prodeji nemovitosti osoby, která byla omezena ve svéprávnosti. Až tímto krokem došlo k porušení stěžovatelkou tvrzeného práva na ochranu obydlí (čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě). V nyní řešené věci přitom soud přistoupil k dražbě až za situace, že jiný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl možný.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti (jako návrh akcesorický) sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom o návrhu na odklad samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu