USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. P., zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem v Kolíně, Karoliny Světlé 150, proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 18 C 66/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 220/2024-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 220/2024-250, se zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 18 C 66/2022-197, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY (objekt k bydlení), a k pozemku parc. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné nemovitosti“ nebo jen „předmětný dům“ (výrok I), a nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastnice řízení tak, že každé připadne jedna polovina (výrok II). Dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení státu na účet Okresního soudu v Kolíně ve výši 8 823 Kč (výrok IV).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům II a III) rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 220/2024-250, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV změnil tak, že výše nákladů státu činí 12 322,085 Kč, ve výrocích I až III a ve zbývající části výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Žalované uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a sice žalobkyni k rukám jejího zástupce ve výši 35 880 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Kolíně ve výši 5 445 Kč (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se způsobem vypořádání spoluvlastnictví. Namítá, že v projednávané věci je namístě rozdělení předmětných nemovitostí nebo jejich přikázání žalované. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl znalecký posudek k možnosti rozdělení předmětných nemovitostí a ani revizní znalecký posudek ke stanovení jejich obvyklé ceny.
Vyjadřuje přesvědčení, že předmětný dům lze rozdělit na bytové jednotky, čemuž nebrání ani jeho stavebnětechnický stav, který již v současné době vyžaduje nákladné stavební úpravy, na nichž by se měla finančně podílet i žalobkyně. Nadto vyzdvihuje, že v minulosti užíval druhé podlaží předmětného domu bratr žalované jako vlastní jednotku. Napadá také závěry odvolacího soudu o její solventnosti, jež se opírají o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. V této souvislosti podotýká, že odvolací soud nepřihlédl k jí vynaloženým investicím do předmětných nemovitostí.
Domnívá se, že zohlednění provedených investic ve vypořádacím podílu žalobkyně by mělo vliv na posouzení solventnosti žalované. Tvrdí, že odvolací soud investice do podílového spoluvlastnictví uplatněné žalovanou označil za nárok na širší vypořádání spoluvlastnictví dle § 1148 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), o tomto nároku však nerozhodl a z jeho rozhodnutí není ani zřejmé, zda o něm vůbec bude rozhodováno. Má za to, že odvolací soud měl věc jako celek vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení tak, aby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo rozhodnuto komplexně.
Za nesprávné považuje i
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
4. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné. K rozdělení domu na jednotky:
8. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 1 a 2 o. z.).
9. Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§ 1165 o. z.).
10. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu reflektující právní úpravu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“), týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze zpravidla použít i na právní poměry podléhající právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v základních otázkách stejně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015 – tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
11. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že zákon č. 89/2012 Sb. stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
12. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. připouštěla s odkazem na § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).
13. Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle ustanovení § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, případně nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).
14. V souvislosti s vypořádáním spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, dovodil, že rozhodnout o vypořádání spoluvlastnictví přeměnou na bytové vlastnictví může soud zpravidla jen za situace, kdy se v domě fakticky nachází alespoň dva byty (§ 1158 odst. 1 věta druhá, § 1159, § 2236 odst. 1 o. z.); v opačném případě tak vznik bytového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu o vypořádání spoluvlastnictví nepřichází do úvahy. Rozhodnutí soudu o vypořádání spoluvlastnictví má totiž vést toliko k přeměně existujícího domu na bytové vlastnictví, a nikoliv k budování nových prostor, v nichž by mohla vzniknout jednotka.
15. Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti přijmout různá řešení (například zda v případě vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti jejím rozdělením na jednotky má být určitý prostor vymezen jako samostatná jednotka, nebo definován jako společná část domu), respektive zdůvodnit přikázání vymezené jednotky každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou Nejvyšší soud může zpochybnit pouze v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
16. V posuzované věci se odvolací soud zabýval všemi relevantními okolnostmi projednávané věci a své konkluze o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnil. Odvolací soud vyšel z toho, že k přeměně spoluvlastnictví na bytové spoluvlastnictví může dojít toliko při faktické existenci alespoň dvou bytů. Ta však v tomto řízení nebyla prokázána; opak netvrdila ani dovolatelka. Konstatoval, že druhé nadzemní podlaží předmětného domu, které v minulosti užíval bratr žalované, nelze považovat za bytovou jednotku. Ostatně sama žalovaná v dovolání připouští, že za současného stavu dva byty, z nichž každý by měl zejména samostatnou kuchyň a koupelnu se sociálním zařízením, v předmětném domě nejsou. Odvolací soud proto uzavřel, že rozdělení předmětného domu na dvě bytové jednotky není dobře možné. Tuto úvahu neshledává dovolací soud v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nepovažuje ji za zjevně nepřiměřenou.
17. K námitce žalované, že předmětný dům vyžaduje celkovou rekonstrukci, v rámci níž by bylo možno vybudovat dvě bytové jednotky, sluší se dodat, že sice nelze vyloučit vznik bytového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu toliko s tím, že by byla dána nutnost vynaložení určitých nákladů, nicméně rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví nemá představovat a zakládat výstavbu. Při posuzování možnosti dělení budovy na jednotky tak je nutno vždy přihlížet k výši nákladů, jejich poměru k hodnotě budovy a stanovisku účastníků a jejich ochotě se na hrazení těchto nákladů podílet (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016). I kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutné zohlednit i stanoviska spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný pod číslem 45/1991 Sbírk soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014). Mezi účastnicemi řízení přitom není dohoda o provedení rekonstrukce možná, a sice z důvodu jejich odlišných představ o způsobu jejího financování. Žalobkyně se na investicích ke zřízení druhé bytové jednotky nehodlá nikterak podílet a žalovaná naopak finanční spoluúčast žalobkyně na případné rekonstrukci požaduje (viz strana 6 textu dovolání). Pro posouzení dovolání však otázka vybudování dvou bytových jednotek v rámci nezbytné rekonstrukce předmětného domu není zásadní, neboť je třeba poukázat na závěr odvolacího soudu o nemožnosti stavebnětechnicky přeměnit předmětný dům na vícero samostatných bytových jednotek. K solventnosti žalované:
18. Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Smyslem požadavku solventnosti (schopnosti zaplatit přiměřenou náhradu) spoluvlastníka je zajistit, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a naopak zamezit tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014).
19. Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutkových okolností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1266/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 493/2018).
20. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná není solventní, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, na který dovolatelka odkazuje, připustil, že solventnost spoluvlastníka lze doložit i prokázáním možnosti finanční prostředky si opatřit, dovolatelka však tvrdila jen možnost zajištění částky ve výši maximálně 1 500 000 Kč, ačkoliv hodnota předmětných nemovitostí byla zjištěna ve výši 4 400 000 Kč (respektive ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve výši 4.510.105 Kč); vypořádací podíl připadnuvší žalobkyni by tedy činil minimálně 2 200 000 Kč. Žalovaná tak v době rozhodování odvolacího soudu podle výsledků dokazování a skutkových zjištění nedisponovala přímo finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady, přičemž pro uvedený závěr nebyl – jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – rozhodující zdravotní stav žalované ani samotná okolnost, že žalovaná byla osvobozena od soudních poplatků. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se navíc podává, že žalovaná o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví neměla zájem v případě, že bude vycházeno z obvyklé ceny ve výši 4 400 000 Kč (viz bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy odvolací soud podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem nevypořádal přikázáním společné věci za náhradu do výlučného vlastnictví žalované, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Pokud pak dovolatelka spojuje nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu s kritikou skutkových zjištění a hodnocením důkazů, z nichž odvolací soud při zvažování způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, potažmo solventnosti žalované, vycházel, Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.
28 Cdo 1539/2013]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., neboť dovolacímu přezkumu podléhá řešení otázek právních (nikoliv skutkových), jež se imanentně pojí s uplatněním dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy s (ne)správností právního posouzení věci. K investicím do předmětu spoluvlastnictví: 22. Brojí-li žalovaná proti postupu odvolacího soudu s využitím argumentace, že „nezohlednil žalovanou vynaložené investice na společnou věc v době trvání spoluvlastnictví účastnic řízení k předmětným nemovitostem a přestože v odůvodnění napadeného rozsudku uložil soudu prvního stupně vyzvat žalovanou k odstranění vad vzájemného návrhu na širší vypořádání spoluvlastnictví, ve výroku napadeného rozsudku o tomto nároku nerozhodl,“ vystihuje tím případ vady nalézacího řízení. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), ovšem dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání - z jiných důvodů - přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). O takovou situaci však v projednávaném případě nejde. Procesní vada pak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. 23. Byť s vědomím určité procesní nadbytečnosti, dovolací soud dodává, že nárok na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (v užším smyslu) a na vypořádání v širším smyslu jsou dva samostatné nároky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016), o nichž se rozhoduje samostatnými výroky, které jsou na sobě nezávislé, a to i z hlediska nabytí právní moci. I kdyby tak žalovaná v řízení nárok na širší vypořádání uplatnila a soudy by o něm nerozhodly, nezakládá to důvod pro zrušení stávajícího rozhodnutí o tzv. užším vypořádání, které je na něm nezávislé. Domnívá-li se žalovaná, že v řízení nárok na širší vypořádání uplatnila a soudy o něm nerozhodly, zůstává jí zachováno právo za splnění zákonných podmínek domáhat se vydání rozhodnutí o takovém návrhu, které by mohlo být – v případě, že by bylo vůči žalované nepříznivé – předmětem dovolacího přezkumu. Platí, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení § 243d o. s. ř. změní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3047/2023). Žalované však absentujícím rozhodnutím o tvrzeném uplatněném nároku na širší vypořádání nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu. 24. Nelze nadto přehlédnout, že postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež dovodila, že jestliže vzájemný návrh žalovaného obsahuje vady, k jejichž odstranění bude nutný postup podle § 43 o. s. ř., pak odvolací soud může rozhodnout o odvolání, aniž by – před rozhodnutím o odvolání – ukládal soudu prvního stupně doplnit jeho rozhodnutí výrokem vztahujícím se k vzájemnému návrhu žalovaného, zvláště pokud k tomuto nároku nebylo soudem prvního stupně prováděno dokazování a soud se jím věcně nezabýval. Umožňuje-li to povaha věci, může odvolací soud nejprve odvolání projednat a rozhodnout o něm a teprve poté soudu prvního stupně nařídit, aby své rozhodnutí postupem podle ustanovení § 166 o. s. ř. doplnil (k tomu blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1587/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2515/21, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). V nyní projednávané věci odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil, přičemž uložil soudu prvního stupně, aby se vzájemným návrhem žalované zabýval, respektive aby vyzval žalovanou k odstranění vad návrhu podle ustanovení § 43 o. s. ř., neboť v řízení před ním investice byly uplatněny, ale soud prvního stupně se jimi nikterak nezabýval. 25. Pro úplnost se pak k úvaze žalované o vlivu rozsahu provedených investic do společné věci na výši vypořádacího podílu jeví vhodným připomenout, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být úspěšný požadavek, aby o částku odpovídající vynaloženým investicím byla snížena náhrada, kterou by měl účastník řízení zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, uveřejněný pod číslem 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). K neprovedení navržených důkazů: 26. Kritizuje-li dovolatelka neprovedení některých označených důkazů, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky opět upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně, jimiž se ovšem Nejvyšší soud může zabývat – jak již bylo výše uvedeno – jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci. Soudy totiž nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny navržené důkazy. Jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nich provedou a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Odvolací soud v projednávané věci své povinnosti dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, z jakého důvodu některým dovolatelčiným důkazním návrhům nevyhověl. K náhradě nákladů řízení: 27. V souvislosti s námitkami dovolatelky vztahujícími se k výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud připomíná, že těmito námitkami se nemohl blíže zabývat, neboť podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení. 28. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 30. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu