ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, proti žalovanému P. Š., zastoupenému JUDr.
MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 46/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 13 Co
366/2007-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
38.940,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr.
Jana Ševčíka.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
dubna 2007, č. j. 9 C 46/2004-170, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
„budově č. p. 4948 rodinný dům v části obce J., na pozemku par. č. 5504/70
zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, pracoviště Jihlava, pro obec a k.
ú. J. na LV 1991“ (dále též jen „předmětná nemovitost“), kterou přikázal do
vlastnictví žalovaného, jemuž uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání
podílu částku 1 182 851,70 ve splátkách, jejichž podmínky v rozsudku určil
(výrok I. rozsudku). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
rekreační chatě na pozemku st. p. č. 72 k. ú. B., kterou přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání
jeho podílu částku 210.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok
II. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Ve vztahu k vypořádávaným nemovitostem dospěl soud prvního stupně k závěru, že
je účastníci získali za trvání manželství, které zaniklo v roce 1993 a ve lhůtě
tří let od zániku manželství žádný z účastníků nepodal návrh na vypořádání
jejich majetkového společenství a ani nedošlo k uzavření dohody o vypořádání,
takže se nemovitosti staly předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků.
Nemovitosti reálně dělitelné nejsou, mezi účastníky nebyl spor o to, komu
jednotlivé věci přikázat do výlučného vlastnictví; jedinou spornou otázkou
zůstala výše vypořádacího podílu, kterou by byl žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že do domu
investoval své prostředky, neboť o tom nebyl předložen žádný důkaz a navíc
účastníci jako manželé neměli zrušeno majetkové společenství ani omezen jeho
rozsah; po rozvodu manželství společně hospodařili jako druh a družka. Při
stanovení ceny nemovitostí vycházel soud ze znaleckých posudků, když hodnota
domu byla stanovena na 2.700.000,- Kč. Polovina z této částky představuje
1.350.000,- Kč, od níž byla odečtena hodnota půjčky poskytnuté Českou
spořitelnou ve výši 175.000,- Kč, kterou žalovaný splácí, ve výši zůstatku ke
dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 13 Co 366/2007-213, rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném výroku I. v jeho prvních dvou odstavcích potvrdil; v
odstavci třetím tohoto výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku 1.350.000,- Kč
ve dvou splátkách, podmínky jejichž splatnosti určil, a dále zamítl žalobu
ohledně požadavku žalobkyně, aby byl žalovanému přikázán k úhradě zůstatek
půjčky v částce 100.000,- Kč poskytnuté účastníkům za trvání manželství (výrok
I. rozsudku). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.,
III. a IV. rozsudku).
Odvolací soud se především ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná
nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, neboť oproti odvolací
námitce, že tento dům byl financován výlučně z finančních prostředků
žalovaného, vzal za prokázáno, že na výstavbu byly použity i společné finanční
prostředky získané z půjčky od peněžního ústavu poskytnuté oběma účastníkům,
když z těchto prostředků byly hrazeny náklady na stavební materiál. Za trvání
manželství se tak nemovitost stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví,
přičemž zdůraznil, že ve výlučném vlastnictví některého z manželů by mohla být
pouze tehdy, jestliže by byla pořízena výhradně z výlučných finančních
prostředků jednoho z manželů ne však již tehdy, jestliže na její pořízení byly
alespoň zčásti vynaloženy společné finanční prostředky, a zejména ne tehdy,
pokud byla taková věc vytvořena za trvání manželství oběma manžely nebo jedním
z nich, byť i za pomoci finančních prostředků ve výlučném vlastnictví jen
jednoho z nich. Jestliže v daném případě byl dům vytvořen za trvání manželství
žalovaným za přispění žalobkyně a zčásti společných finančních prostředků, stal
se součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud dále zdůraznil, že žalovaným tvrzená ústní dohoda o vypořádání
předmětné nemovitosti po rozvodu, podle které se měl stát výlučným vlastníkem
domu, nebyla v řízení prokázána a žalobkyně její uzavření a existenci popírala.
Ostatně i kdyby takovou dohodu účastníci v ústní podobě uzavřeli, nemohla
vyvolat žádné právní účinky, neboť občanský zákoník vyžadoval její písemnou
formu a účinky takové dohody vázal na vklad do katastru nemovitostí. Ústní
dohoda by nemohla založit ani dobrou víru žalovaného jakožto předpoklad možného
vydržení vlastnického práva, neboť by se nemohlo jednat o dobrou víru
vztahující se ke všem okolnostem věci. Případná neznalost jasné a jednoznačné
zákonné úpravy by nemohla založit objektivní důvodné přesvědčení o oprávněnosti
držby vedou k vydržení vlastnického práva opírající se o dobrou víru
žalovaného, že nabyl vlastnictví k domu na základě ústní smlouvy se žalobkyní.
K námitce tvrzeného rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy spočívajícího v
tom, že žalobkyně nechala žalovaného dobudovat dům v přesvědčení, že je jeho, a
vytvořila tak situaci umožňující ji nakládat s cizími investicemi, odvolací
soud poukázal na skutečnost, že žalovaný po skončení rozvodového řízení mohl
včas podniknout kroky, aby vyloučil nastoupení zákonné domněnky vyplývající z §
150 odst. 4 občanského zákoníku a dosáhl vyřešení otázky vlastnictví k domu a
případně i vypořádání investic.
Ve vztahu k žalovaným uplatněnému nároku na vypořádání investic do věci v
podílovém spoluvlastnictví odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně se
tímto požadavkem žalovaného blíže nezabýval, nerozhodl o něm a z tohoto důvodu
nemohl o uplatněném nároku rozhodovat ani odvolací soud. Jestliže však na tomto
nároku žalovaný trvá, je na soudu prvního stupně, aby o něm v dalším řízení
jednal a rozhodl o něm poté, kdy budou odstraněny vady, jimiž stále podání
žalovaného trpí. Protože tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví je
možné i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebylo
nutno vázat rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na rozhodnutí o
tomto vzájemném návrhu žalovaného.
Na základě uvedených skutečností odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
změnil pouze v tom, že při stanovení výše vypořádacího podílu nemohl
přihlédnout k nevypořádanému zůstatku stavební půjčky účastníků a upravil i
splatnost vypořádacího podílu s ohledem na poměry žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž odvolacímu soudu
vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Především namítal, že předmětná nemovitost netvořila součást majetkového
společenství účastníků, nemohla se proto stát následně předmětem jejich
podílového spoluvlastnictví, neboť rodinný dům byl financován z prostředků,
které žalovaný získal darem od svých rodičů. I kdyby však předmětem majetkového
společenství a následně podílového spoluvlastnictví byl, bylo by nutno vyřešit
otázku, zda se žalovaný nestal opětovně výlučným vlastníkem na základě
vydržení, neboť se vždy považoval za výlučného vlastníka rodinného domu, do
kterého investoval své prostředky a vše kolem domu zařizoval vlastním jménem.
Byl proto v dobré víře, že je vlastníkem domu a to až do doby doručení žaloby o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V průběhu řízení zmiňovaná
ústní dohoda o vypořádání byla odvolacím soudem interpretována nesprávně, neboť
nepředstavovala konstitutivní akt, ale „určitou rekapitulaci“ majetkových
vztahů účastníků po rozvodu jejich manželství.
Podle názoru dovolatele soudy neměly žalobě žalobkyně vyhovět také z toho
důvodu, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně
nechala žalovaného vystavět dům z jeho prostředků a „nechá ho v dobré víře v
to, že je výlučným vlastníkem rodinného domu, a tím se vyhne tomu, aby po ní
žalobce chtěl náhradu těchto svých prostředků, které vynaložil na vybudování
společné věci“. Žalobkyně tak svou liknavostí způsobila promlčení nároku
žalovaného a dále zhoršila obtížné postavení žalovaného v řízení pokud jde o
možnost prokázání, že rodinný dům byl pořízen z prostředků, které žalovaný
obdržel od svých rodičů, neboť rodiče žalovaného již nežijí.
Nesprávné právní posouzení věci podle názoru dovolatele dále spočívá v tom, že
náhrada, za kterou soud přikázal nemovitost do vlastnictví žalovaného není
přiměřená, neboť vychází pouze z ocenění nemovitosti. Z hlediska přiměřené
náhrady je však třeba náležitě zhodnotit následující skutečnosti: a) rodinný
dům byl pořízen z „valné“ části z prostředků rodičů žalovaného, b) v momentě,
kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí domu, byl dům toliko hrubou stavbou a byl
následně dostavěn z prostředků žalovaného, který po žalobkyni nepožadoval
žádnou náhradu, protože byl přesvědčen, že investuje do svého majetku, c)
žalobkyně s podáním žaloby otálela tak, až zhoršila procesní postavení
žalovaného a vytvořila situaci, kdy získá něco, co nezbudovala, a ani na
zbudování nepřispěla, d) je třeba zohlednit dobrou víru žalovaného, že budoval
výhradě svůj majetek. Z těchto důvodů proto není možné při určování výše
přiměřené náhrady vycházet pouze z ocenění nemovitosti jako celku, ale
žalobkyně by měla získat přiměřenou náhradu v hodnotě poloviny hrubé stavby,
protože se na jejím budování nijak nepodílela.
Podle názoru žalovaného je navíc řízení před odvolacím soudem postiženo vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel poukázal
na skutečnost, že ačkoliv se domáhal tzv. širšího vypořádání podílového
spoluvlastnictví již v řízení před soudem prvního stupně, tento o jeho nároku
nerozhodl a nezabýval se jím ani odvolací soud, což zakládá zmatečný postup
odvolacího soudu, neboť pokud odvolací soud zjistí, že se soud prvního stupně
„něčím nezabýval“, a nevyčerpal předmět řízení, měl jeho rozhodnutí zrušit a
věc vrátit k novému projednání s tím, aby rozhodl o vypořádání investic.
Dovolatel také podrobně uplatnil výhrady vůči části rozhodnutí odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů s vrácením
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Ve vyjádření se
vyjádřila k jednotlivým dovolatelem uplatněným dovolacím argumentům se
stanoviskem shodným s názory, které ve věci zaujal odvolací soud.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne
27. listopadu 2008.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Jen tehdy, je-li přípustné, je možné
zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací soud tedy není oprávněn
přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není
dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.
jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a
jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku
odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný
přezkum nebyl přípustný (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání jak ohledně výroku o zrušení spoluvlastnictví, tak
i ohledně soudem zvoleného konkrétního způsobu vypořádání. Skutečnost, že např.
odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše vypořádacího
podílu neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, který se týká zbylých výroků
ve věci samé, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku
soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části, v níž uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku přesahující 1 182 851,70,- Kč,
tj. ohledně 167 148,30,- Kč, když navíc změna rozsudku soudu prvního stupně v
této části je dána pouze skutečností, že odvolací soud do výše přiměřené
náhrady nepromítl – na rozdíl od soudu prvního stupně – zůstatek stavební
půjčky, o který výši podílu snížil. V této části je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, ve zbylé části není dovolání
přípustné; přípustnost dovolání by přicházela do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti
účastníků shodně, nicméně napadené rozhodnutí není rozhodnutím zásadního
právního významu.
Dovolatel především v dovolání namítá, že předmětný dům nemohl tvořit součást
majetkového společenství manželů (účastníků) z toho důvodu, že byl financován
výlučně z finančních prostředků jím získaných od jeho rodičů. V daném směru
však neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, neboť jeho nesouhlas
s právními závěry nalézacích soudů vychází výhradně z nesouhlasu se skutkovými
zjištěními, které soudy učinily, neboť uzavřely, že předmětný rodinný dům byl
pořízen nejenom z finančních prostředků žalovaného, ale také z prostředků
tvořících součást bezpodílového spoluvlastnictví, a byl vytvořen za trvání
manželství žalovaným, případně za přispění žalobkyně.
Podle § 143 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb.,
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových
zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2749/2009, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na
posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz
).
Rozhodnutím zásadního právního významu nemůže rozsudek odvolacího soudu činit
závěr, že dům, s jehož stavbou bylo započato po uzavření manželství a tato
stavba byla financována i společných finančních prostředků, se stal předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť takový závěr vyplývá jednoznačně
z § 143. V rozhodnutí publikovaném pod R 26/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl nadto vyjádřen i názor, podle kterého nabytím majetku za trvání
manželství je i vytvoření věci oběma manžely nebo jedním z nich v době po
uzavření manželství (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 2706).
Podle § 149 odst. 1, 3, 4 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č.
91/1998 Sb., zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání
podle zásad uvedených v § 150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li
bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku
vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé
vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového
spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako
vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že
jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.
Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.
Podle § 149a občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb.,
pokud se dohody mezi manžely podle ustanovení § 143 a 149 týkají nemovitostí,
musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru.
Jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, které ostatně nezpochybňuje ani sám
dovolatel, že mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné smlouvy o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů k nemovité věci, stal se po uplynutí
zákonné tříleté lhůty předmětný dům podílovým spoluvlastnictvím účastníků.
Dovolatel v rámci podaného dovolání dále namítal, že v případě závěru o
existujícím podílovém spoluvlastnictví „je třeba vyřešit otázku, zda se
žalovaný nestal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti na základě vydržení“.
Ani zde dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se
nepodává z obsahu dovolání.
Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná nemovitost patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
pořadovým č. C 1068).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ústní dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nebyla v řízení prokázána, a žalovaný proto nemůže být
vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětná nemovitost patří. V
takovém případě subjektivní přesvědčení spoluvlastníka, že mu věc výlučně
patří, nemůže založit jeho dobrou víru danou z objektivního hlediska. Odvolací
soud pak správně poukázal též na okolnost, že ani případná ústní smlouva o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitostem by nemohla založit
dobrou víru žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru souladu i
s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v
usnesení ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, uveřejněným v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 158,
podle kterého dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním
skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem
držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo
uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být
vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v
případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti
postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k
vydržení. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu je ovšem předurčena již jeho
zjištěním, které v dovolacím řízení u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu, že uzavření ústní dohody, od které
odvíjel žalovaný svou dobrou víru jako základ tvrzeného vydržení vlastnického
práva, nebylo v řízení prokázáno (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4347/2008,
uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka, že
výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném směru je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
Řízení je o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízení končící
vydáním konstitutivního rozhodnutí. Dovolací soud v rozsudku ze dne 24.
listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz vyslovil názor, že
žaloba uplatňující zákonem upravené právo na konstitutivní rozhodnutí soudu,
jímž se má řešit určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, nemůže být
zamítnuta z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr byl
judikaturou dovolacího soudu vyložen výslovně k řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví např. v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, NS sp. zn.
22 Cdo 1326/2006, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, uveřejněném v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 4, str. 141.
Dovolatel dále dovolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení při
stanovení výše přiměřené náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu je v právní
rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem
vypořádávaných nemovitostí, a tudíž základem pro úvahu o výši přiměřené
náhrady, při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich
obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2
Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod
pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna
2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110, rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002,
pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) a tímto způsobem
odvolací soud postupoval. Tyto závěry nejsou dovolacími námitkami žalovaného
zpochybněny. Poukaz žalovaného, že by žalobkyni měla být v rámci přiměřené
náhrady přiznána polovina hodnoty „hrubé stavby“, protože se na dalším budování
stavby nepodílela pak je ve zjevném rozporu s výše uvedenými judikatorními
závěry.
Žalovaný v dovolání dále namítal, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy
neprovedly vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, podle kterých v řízení
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do
společné věci, jež byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků. Jestliže
spoluvlastník vůči druhému spoluvlastníku uplatňuje požadavek na zaplacení
odpovídající části investovaných finančních prostředků formou návrhu nebo
vzájemného návrhu, jedná se o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví
(k tomu srovnej např. R 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). V případě, že se
účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků byla druhým
účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví v širším
smyslu), o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným výrokem (k tomu
srovnej např. R 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.
dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3380).
Z obsahu spisu je zřejmé, a uvedená skutečnost je také mezi účastníky nesporná,
že žalovaný nárok na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu uplatnil již v
průběhu řízení před soudem prvního stupně, který o tomto nároku nerozhodl.
Podle § 222 odst. 2 o. s. ř. nerozhodl-li soud prvního stupně o některé části
předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o návrhu na předběžnou vykonatelnost,
odvolací soud může ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby své
rozhodnutí doplnil (§ 166).
V případě, že soud prvního stupně nerozhodl o části předmětu řízení v § 166 o.
s. ř. se mu ukládá, aby své rozhodnutí doplnil. Jestliže soud prvního stupně
věc předloží odvolacímu soudu, aniž by postupoval podle § 166, může mu odvolací
soud ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby provedl potřebné doplnění.
Možnosti nařídit doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nemusí
vždy odvolací soud využít. Umožňuje-li to povaha věci, může odvolací soud
nejprve odvolání projednat a rozhodnout o něm a teprve poté soudu prvního
stupně nařídit, aby své rozhodnutí postupem podle § 166 doplnil. Zda odvolací
soud nařídí doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nebo až v
rozhodnutí, závisí na tom, který z těchto postupů je procesně hospodárnější a
který ve svých důsledcích povede k rychlejšímu projednání věci.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, pokud jde o otázku samostatného
nabytí právní moci výroků rozsudku, jímž se rozhoduje o vypořádání podílového
spoluvlastnictví v širším smyslu. Výrok soudního rozhodnutí, jímž je
rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výroku
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Širší vypořádání
spoluvlastnictví nemá výslovnou oporu v občanském zákoníku, která by
podřazovala rozhodnutí o něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví. Jedná se o nároky samostatné, jež mohou být uplatněny
nezávisle i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
zvláště tam, kde jejich splatnost není vázána na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví (shodně : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, str. 944).
Jestliže vzájemný návrh žalovaného obsahuje vady, k jejichž odstranění bude
nutný postup podle § 43 o. s. ř., postupoval odvolací soud v souladu s
principem hospodárnosti řízení, jestliže rozhodl o odvolání, aniž by ukládal
soudu prvního stupně doplnit jeho rozhodnutí výrokem vztahujícím se k
vzájemnému návrhu žalovaného, zvláště pokud k tomuto nároku nebylo soudem
prvního stupně prováděno dokazování a soud se jím věcně nezabýval. Postup
odvolacího soudu v souladu se zákonem tak nemůže představovat vadu řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a není jím ani
způsobena újma dovolateli, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně
soudu prvního stupně uložil, aby o vzájemném návrhu žalovaného dále jednal a
věcně se jím zabýval (poté, kdy budou odstraněny vady vzájemného návrhu).
Uvedený závěr je v obecné rovině ostatně v souladu i s názorem vyjádřeným v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 1000/2008,
uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz, podle kterého je vyloučeno, aby dovolání mohlo být podáno z
důvodu, že odvolací soud opomněl vydat dovolatelem požadovaný výrok.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné
nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání žalovaného bylo proto
zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 32.150,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1, 2
písm. b), § 10 odst. 3, snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a
náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 32.450,- Kč. Žalované vedle odměny za
zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží rovněž podle § 137
odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z
odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu,
tedy částka 6.490,- Kč. Náklady dovolacího řízení na straně žalované činí
celkem 38.940,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 38.940,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu