22 Cdo 4347/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce E. B., zastoupeného JUDr. Janem Röslerem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Malátova 17, proti žalovanému Městu Milovice, se sídlem v
Mirovicích, Masarykovo náměstí 38, zastoupenému JUDr. Josefem Jirákem, bytem v
Praze 3, V Zahrádkách 1952/50, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 233/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2008, č. j. 6 Co
169/2008-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
října 2007, č. j. 7 C 233/2006-110, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že je „vlastníkem pozemku parcelní číslo 1144 o výměře 6 603 m2 orná
půda, zemědělský půdní fond, který se nachází v katastrálním území O., obec M.,
a je zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský
kraj, Katastrální pracoviště Písek na LV č. 1“ (výrok I. rozsudku). Současně
zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal určení, že je „vlastníkem
pozemku parcelní číslo 1144 o výměře 6603 m2 orná půda, zemědělský půdní fond,
který se nachází v katastrálním území O., obec M., a je zapsaný v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště Písek na LV č. 1“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 6. března 2008, č. j. 6 Co 169/2008-130, rozsudek
soudu prvního stupně s výjimkou výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud
proto na ně odkazuje. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní
otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo
3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního
právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že
nebyly provedeny všechny navržené důkazy, prostřednictvím kterých chtěl žalobce
prokázat svou dobrou víru vedoucí k vydržení vlastnického práva, dovolací soud
uvádí, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního
významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách
Nejvyššího soudu ČR – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu ČR – www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání, když neprovedení konkrétně navržených důkazů
takovou otázkou zjevně není. Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu i s hmotným právem a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v usnesení ze dne 2. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 61/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 158, podle kterého dobrá víra držitele se
musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci
nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o
převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní
smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva
k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o
takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení. Správnost rozhodnutí odvolacího
soudu je ostatně předurčena již jeho zjištěním, které v dovolacím řízení u
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nepodléhá přezkumu,
a dovolatel ostatně ani nezpochybňuje, že uzavření ústní dohody, od které
odvíjel svou dobrou víru jako základ tvrzeného vydržení vlastnického práva,
nebylo v řízení prokázáno. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. František Balák, v.
r. předseda senátu