22 Cdo 2208/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) Ing. J K., a b) J. K., zastoupených JUDr. Miloslavou
Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou se sídlem v Plzni – Východním
Předměstí, Pražská 37/45, proti žalovaným 1) Ing. Z. L., 2) Ing. I. L.,
zastoupeným Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenicích 208, o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích
pod sp. zn. 4 C 85/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 16. března 2015, č. j. 14 Co 58/2015-412, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. 11. 2014, č. j. 4 C 85/2013-374, zrušil spoluvlastnictví žalobců, kteří
vlastnili ve společném jmění manželů podíl ve výši id. ?, a žalovaných, kteří
taktéž ve společném jmění manželů vlastnili podíl ve výši id. ?, k pozemku
parc. č. st. 25/1 o výměře 377 m2, jehož součástí je stavba H. F. č. p. 31,
pozemku parc. č. st. 25/3 o výměře 47 m2, pozemku parc. č. 359/8 o výměře 2081
m2 a ke stavbě bez č. p./č. e. stojící na pozemku parc. č. st. 141 (dále jen
„předmětné nemovitosti“), vše zapsáno na LV č. 348 pro obec Č. K., k. ú. H. F.,
u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, a
podle § 1147 poslední věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále též „o. z.“), nařídil k vypořádání zrušeného spoluvlastnictví
prodej předmětných nemovitostí jen mezi spoluvlastníky, a to tak, že žalobci
budou dražit podíl žalovaných a žalovaní budou dražit podíl žalobců (výrok I.),
nejvyšší podání učiněné ve dražbě bude vyplaceno tomu ze spoluvlastníků, který
věc nevydražil (výrok II.), zamítl žalobu žalovaných o zaplacení 558 500 Kč
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 16. 3. 2015, č. j. 14 Co 58/2015-412, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu doposud vyřešena, anebo má být vyřešena jinak, a to otázky aplikace §
1147 o. z. Žalobci nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že poslední věta §
1147 o. z. v části za středníkem se aplikuje až tehdy, nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků. Tento výklad je nelogický, když daná část ustanovení nenavazuje
na předchozí text. Je nelogické, aby byla věc dražena jen mezi spoluvlastníky,
pokud by žádný ze spoluvlastníků neměl o věc zájem nebo nebyl kredibilní. To
zajisté neodpovídá vůli zákonodárce. Spravedlivé řešení spatřují žalobci v tom,
aby předmětné nemovitosti byly draženy jen mezi spoluvlastníky, což je vhodné i
z hlediska hospodárnosti řízení. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalovaní ve vyjádření mají za to, že postup odvolacího soudu byl zcela správný. Není sporu o tom, že rozdělení předmětných nemovitostí není dost dobře možné,
nicméně soud prvního stupně se řádně nezabýval otázkou, komu má přikázat
předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví. Nesouhlasí s tím, že dražba
mezi spoluvlastníky je spravedlivým řešením. Zájem žalobců o předmětné
nemovitosti je jen předstíraný, žalovaní se zasadili o pořízení předmětných
nemovitostí, o jejich správu a údržbu, jsou zde významné okolnosti svědčící pro
to, aby soud přikázal předmětné nemovitosti do jejich výlučného vlastnictví. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl. Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé
ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož bylo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnuto po 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3105/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 17, str. 603), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015
(uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu otázku, zda může dojít k vypořádání
spoluvlastnictví nařízením dražby jen mezi spoluvlastníky za situace, kdy není
rozdělení společné věci dobře možné, všichni spoluvlastníci přitom o společnou
věc jeví zájem. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc
ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně
podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2). Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu se podává, že § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, stanovil nejen
možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné
pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity [např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 37/88
(uveřejněné pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.),
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183a)]. K uplatnění uvedených judikatorních závěrů i pro poměry o. z. se Nejvyšší soud
přihlásil i ve své aktuální judikatuře, poukázal přitom na jasné znění zákona
(§ 1144 a násl. o. z.) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. S těmito závěry
se ztotožňuje i komentářová literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 578n, marg. č. 10 a 11.]. V poměrech o. z. je tedy primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví
rozdělení společné věci, přičemž již dříve judikatura připustila možnost
rozdělit bytový dům, který byl předmětem spoluvlastnictví i na bytové jednotky
[k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo
559/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803), v
poměrech o. z.
se k možnosti daného způsobu vypořádání přihlásil Nejvyšší soud
v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (dostupném na
www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy
vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za
náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné
věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že ten
spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení
vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nařízení dražby
společné věci jen mezi spoluvlastníky pak není zvláštním způsobem vypořádání
spoluvlastnictví, kterým by mohlo dojít k obejití zákonné posloupnosti, nýbrž
toliko způsobem nařízeného prodeje společné věci v dražbě, kdy namísto veřejné
dražby soud nařídí dražbu jen mezi spoluvlastníky [viz též Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 608n a str. 619.]. Tomu ostatně nasvědčuje i ta skutečnost,
že možnost nařízení dražby jen mezi spoluvlastníky je obsažena v části věty za
středníkem, která logicky navazuje na předchozí část upravující dražbu pro
případ, kdy žádný ze spoluvlastníků společnou věc nechce či není dostatečně
solventní; nejedná se tedy o samostatnou právní normu upravující alternativní
způsob vypořádání. Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že v žádném
ohledu nepředjímá, zda, případně za jakých konkrétních podmínek lze uvažovat o
dražbě jen mezi spoluvlastníky, neboť v této věci se jedná pouze o otázku
obecné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání. Dovolací soud toliko pro úplnost podotýká, že nelze v této souvislosti vyjít z
důvodové zprávy k § 1141 až 1149 občanského zákoníku (dostupné na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/), neboť ta nereflektuje stav účinné právní
úpravy; konkrétně zcela pomíjí, že zákonodárce jako druhý způsob vypořádání
zvolil přikázání společné věci jednomu či více spoluvlastníkům. V posuzovaném případě soud prvního stupně nařídil prodej předmětných
nemovitostí jen mezi spoluvlastníky, když rozdělení předmětných nemovitostí
není dobře možné. Stran přikázání předmětných nemovitostí některým ze
spoluvlastníků soud prvního stupně shledal, že jak žalobci, tak i žalovaní
podmínky pro přikázání splňují. Přesto soud prvního stupně neprováděl
dokazování ke skutečnostem rozhodným pro přikázání věci, když dospěl k závěru,
že nejobjektivnější a nejspravedlivější způsob vypořádání zrušeného
spoluvlastnictví je v dané věci nařízení dražby nemovité věci jen za účasti
spoluvlastníků.
Se závěry soudu prvního stupně se neztotožnil odvolací soud,
který zdůraznil, že ač obě strany sporu navrhovaly přikázání předmětných
nemovitostí do svého vlastnictví, soud prvního stupně se tímto způsobem v
podstatě nezabýval a rozhodl o vypořádání nařízením prodeje věci mezi
spoluvlastníky. Nařízení prodeje věci však přichází do úvahy až tam, kde
společnou věc žádný ze spoluvlastníků nechce. Takové zjištění však v dané věci
učiněno nebylo, a proto je rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávné. Jelikož
soud prvního stupně neprovedl účastníky navržené důkazy k prokázání
skutečností, které by mohly zdůvodnit přikázání věci jedné ze stran sporu,
odvolacímu soudu nezbylo než jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, načež dospěl k závěru, že
jeho nosné důvody zjevně obstojí. Závěr odvolacího soudu o tom, že za dané
situace nebylo možné nařídit dražbu předmětných nemovitostí jen mezi
spoluvlastníky, je zcela souladný s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, z níž se podává, že nařízení veřejné dražby společné věci (jakož i
dražby jen mezi spoluvlastníky) je možné až za situace, že není možné společnou
věc rozdělit a není možné ji přikázat některému ze spoluvlastníků. Důvody, pro
které zrušil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy nezbytnost
provedení dalšího dokazování, pak dovolatelé nijak nerozporují. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci
samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.