22 Cdo 4835/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Křesťanského sboru Brno, IČO 69649421, se sídlem v Brně, Šámalova 3915/15a,
zastoupeného JUDr. Vítem Elederem, advokátem se sídlem v Brně, Gorkého 61/11,
proti žalované S. B., zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v
Brně, Špitálka 23b, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 113 C 180/2012, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015, č. j. 19 Co 235/2014-269, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11.
2013, č. j. 113 C 180/2012-202, zamítl žalobu na zrušení spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem, a to k pozemku, o výměře 389 m2, zastavěná plocha a
nádvoří, pozemku, o výměře 35 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku, o výměře
283 m2, zahrada a budově, objekt k bydlení, postavené na pozemku, to vše
zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. Ž., obec B., vedeném
Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště B. (dále rovněž jako
„předmětné nemovitosti“), a žalobu na přikázání předmětných nemovitostí do
výlučného vlastnictví žalobce za současného uložení povinnosti zaplatit
žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 2 250 000 Kč (výrok I.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 11.
2. 2015, č. j. 19 Co 235/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud posuzoval projednávanou věc
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), neboť
rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má konstitutivní povahu a
odvolací soud rozhodoval již v době účinnosti o. z. Nepovažoval za důvodné
žalobu zamítnout podle § 1140 odst. 2 o. z., v situaci kdy „žalovaná v řízení
před soudem prvního stupně uvedla celou řadu argumentů, pro které by mělo být
spoluvlastnictví zachováno, ale žádný z nich nepovažuje odvolací soud za
natolik závažný, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že zrušením a
vypořádáním podílového spoluvlastnictví vznikne žalované nějaká konkrétní
újma.“ Dále uvedl, že „pokud jde o způsob vypořádání, pak se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že nemovitosti je třeba
považovat za reálně nedělitelné. Pokud pak jde o to, kterému ze spoluvlastníků
by měly být nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví, pak pro
žalobce svědčí především ta okolnost, že je schopen žalované vyplatit její
podíl v časově přiměřené době a tím jí umožnit, aby si mohla zajistit
samostatné bydlení odpovídající jejím potřebám.“
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, neboť se pro odlišný právní názor soud prvního stupně nezabýval
otázkou přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho ze
spoluvlastníků a výší přiměřené náhrady.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena, a to za jakých okolností lze zamítnout
žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140
odst. 2 o. z. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí nevznikne újma, pro
kterou by bylo možné žalobu zamítnout. Podle § 2894 a násl. o. z. může újma
spočívat jednak v újmě na jmění (škodě), ale současně i v tzv. nemajetkové
újmě, přičemž podle § 2956 o. z. se o nemajetkovou újmu jedná zejména tehdy,
vznikne-li člověku újma na jeho přirozených právech, např. právu na zdraví či
právu žít v příznivém životním prostředí. V řízení bylo prokázáno, že možnost
obývat předmětné nemovitosti má prokazatelný dopad na úroveň jejího zdraví,
jakož i na kvalitu prostředí, v němž žalovaná žije. Zrušení podílového
spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalobce by se negativně projevilo v soukromém životě žalované (psychické útrapy
a jejich možné provázání se zdravotními obtížemi). Pokud odvolací soud shora
uvedené nehodnotil jako okolnosti, za kterých by žalované zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví žalobcem navrženým způsobem vznikla újma, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustáleného
rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval prioritu reálného
rozdělení společné věci v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Jeho závěr, že nemovitosti je třeba považovat za reálně
nedělitelné, je v rozporu s provedeným dokazováním i závěrem soudu prvního
stupně. Z dokazování (zejména znaleckého posudku) totiž vyplývá, že předmětné
nemovitosti jsou reálně dělitelné. Jelikož odvolací soud možnost reálného
rozdělení předmětných nemovitostí vyloučil a nerespektoval požadavek na
prioritní vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením společné
věci ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (jelikož je možné ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu vztahující se k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vztáhnout i na řešení této právní
otázky), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř.
Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a
považuje ho za správné. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žádný z
argumentů uvedených žalovanou, pro který by mělo být spoluvlastnictví
zachováno, není natolik závažný, aby zrušením a vypořádáním podílového
spoluvlastnictví vznikla žalované nějaká konkrétní újma. Poznamenává, že před
podáním žaloby i v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl ochoten ke
smírnému řešení věci a nabízel žalované celou řadu adekvátních nemovitostí,
které byl ochoten koupit, a zajistit tak její bytovou potřebu. Nemovitosti
nelze reálně rozdělit, jelikož by na to bylo nutné vynaložit vysoké náklady a
jejich užitná hodnota by se podstatně snížila. Rozdělení nemovitostí by žalobce
výrazně poškodilo, neboť by musel investovat statisícové částky, aniž by se
podstata problému vyřešila. Pokud odvolací soud uzavřel, že nemovitosti nelze
reálně rozdělit, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje,
aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není důvodné.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
Žalovaná především namítá, že jí v případě přikázání nemovitostí do výlučného
vlastnictví žalobce vznikne újma, a proto by měla být žaloba podle § 1140 odst.
2 o. z. zamítnuta.
Podle § 1140 odst. 2 o. z. „každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své
oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o
zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě
některého ze spoluvlastníků.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že pro
posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením
spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy.
Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze
spoluvlastnictví či proti jeho zrušení, neboť tímto zrušením a vypořádáním
podílového spoluvlastnictví by vznikla tomuto spoluvlastníku újma, „se musejí
vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘
namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví.
Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby
(například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit
novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní
předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů
umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.“ Dovodil,
že okolnosti jako vyšší věk, zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou
okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z
objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti,
za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z.
Z výše uvedeného se podává, že žalovanou tvrzené skutečnosti, a to významné
citové vazby žalované k předmětným nemovitostem, její vyšší věk a s tím spojený
zdravotní i psychický stav a vřelé přátelské vztahy k sousedům, nejsou
okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z
objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Stejně je nutné hodnotit
námitku žalované, že nemovitosti jsou využívány i jejími rodinnými příslušníky,
především vnoučaty, které mohou využívat vnitřní prostory nemovitých věcí a
zahradu. Rovněž jako okolnost trvalého charakteru je nutné posuzovat žalovanou
uváděný charakter zástavby v místě, kde se nachází předmětné nemovitosti,
představovaný především rodinnými domy. Neshledal-li odvolací soud shora
uvedené jako okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu §
1140 odst. 2 o. z., jsou jeho závěry v daném ohledu v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná dále namítá, že objekt využívá pro svou bytovou potřebu, kterou nemá
zajištěnou jinde, zatímco žalobce jakožto právnická osoba v objektu realizuje
své právo sdružovat se a právo na svobodné náboženské vyznání.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl,
že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je
otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit
právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je
ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, uvedl,
že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000
(publikovaného pod č. 231/2000 Sb.), „právo na bydlení je základním lidským
právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na
bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy
se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských
právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy
bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou
životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu,
šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle názoru
dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je
třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i
okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout
k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu
odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté
náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení.“
Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák.
není k § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy
vycházejí z odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít potud, že
na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti o.
z. ničeho nezměnilo. Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání
subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. brát v úvahu i výše uvedená
kritéria,vztahující se k právu na bydlení a řádně odůvodnit, zdali je výjimečně
pro existenci dočasných okolností případu spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu
zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014).
Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci bytovou potřebu žalované
s ohledem na níže uvedené jako okolnost, pro kterou je spravedlivé „pro
tentokrát“ žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
zamítnout. Nejvyšší soud se přes značnou citlivost této otázky domnívá, že
případnou náhradou za spoluvlastnictví podíl žalované ve výši přesahující 2 000
000 Kč bude mít žalovaná přinejmenším dostatečný finanční základ k zajištění
jiného slušného bydlení na stáří. Přihlédl rovněž k vyhroceným vztahům mezi
spoluvlastníky, které ztěžují především žalobci užívání předmětných
nemovitostí. Je nutné zohlednit snahu žalobce řešit konflikty se žalovanou
smírnou cestou a uzavřít dohody o užívání předmětných nemovitostí, které však
byly ze strany žalované či jejích rodinných příslušníků porušovány. Před
podáním žaloby žalobce rovněž navrhoval žalované smírné řešení věci, a to i
zajištěním přiměřené bytové náhrady žalované, které však z její strany nebylo
akceptováno.
Pokud odvolací soud uzavřel, že zrušením a vypořádáním podílového
spoluvlastnictví nevznikne žalované nějaká konkrétní újma, a není tedy důvodné
žalobu zamítnout, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.) a nespočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud nerespektoval prioritu reálného
rozdělení společné věci v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví.
Podle § 142 odst. 1 o. z. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede
vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti
podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže
soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne
přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže
rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.).
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§
1147 o. z.).
Ze srovnání ustanovení obou výše citovaných občanských zákoníků se podává, že
řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to
navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“,
řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že
dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci
lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, uvedl,
že „zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví,
ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější
úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22
Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. (…)
Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob
vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední
varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se
uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není
„optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by
nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo
možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně
vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením
oproti předchozímu stavu“, není významné.
K tomu, kdy je reálné rozděleni věci dobře možné, se Nejvyšší soud (s odkazy na
předchozí judikaturu) vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22
Cdo 2474/2006: „Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci
a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 obč.
zák. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší
judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1.
1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním
rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat
vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud
by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav,
jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl
vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005) a lze jej považovat
za výraz ustálené soudní praxe.“
Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že
je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům
spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným
rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní
spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci.
Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení
nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska
za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný pod č. 45/1991 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud k možnosti vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením společné věci uvedl, že „se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně v tom směru, že nemovitosti je třeba považovat za reálně
nedělitelné.“ Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (především
znaleckého posudku) uzavřel, že nemovitosti „nelze dobře rozdělit“. Vyšel z
toho, že rozdělení by předpokládalo nutné stavební úpravy a s tím spojené
náklady, které by se pohybovaly ve výši „cca 500 000 Kč“. Žalobce přitom s
takovým způsobem vypořádání nesouhlasí, považuje ho za „neúčelný“ a „odmítá
poskytnout finanční prostředky na rozdělení nemovitostí“. Sama žalovaná nemá na
úhradu nákladů rozdělení dostatečné finanční prostředky. Rozdělení by mělo za
následek „různé nevhodné účinky na dosavadní užívání nemovitostí spočívající
např. v zastínění, zmenšení parcel, apod.“ a nezamezilo by ani následným
sporům. Vzhledem ke stáří objektu by byl proces jeho dělení náročný a
předpokládal by „součinnost spolumajitelů“. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou
přitom značně konfliktní.
Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy shora uvedeným judikaturním závěrům
dostály. Při úvaze o možné dělitelnosti nemovitostí vzaly na zřetel především
stavebně technickou náročnost dělení a jeho předpokládané vysoké finanční
náklady, nesouhlas žalobce podílet se na jejich úhradě a nedostatečnou finanční
připravenost žalované. Dále přihlédly ke konfliktním vztahům mezi účastníky,
které by značně ztížily proces rozdělení nemovitostí a jejich následné užívání
(část stavebních konstrukcí budovy by i po rozdělení zůstala společná), i k
negativním dopadům rozdělení nemovitostí na účelnost jejich dalšího užívání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu