Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. ORI-7019/3OHK-1-2006, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 Zt 165/2007, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě podrobně rekapituloval obsah usnesení policie. Považuje jej přitom za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, kdy není zřejmé, jakým konkrétním způsobem měl předmětnou skutkovou podstatu trestného činu naplnit. Rovněž usnesení státního zastupitelství dle jeho názoru nesplňuje zákonné požadavky. Má totiž paušální charakter a s jeho námitkami na zmatečnost usnesení policie se nevypořádalo.
Zároveň tvrdí, že je vedeno ještě další trestní řízení pro stejný skutek, ve kterém vystupuje jako svědek. Za této situace jsou výsledky přípravného řízení nepoužitelné pro další stádia trestního procesu a dochází k omezení práva odepřít výpověď v souladu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 a čl. 8 odst. 2 Listiny jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost. Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). V nálezu sp. zn. I. ÚS 661/05 pak Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rovněž vyhodnotil jako zcela nedostatečné a nadto o ní rozhodl nepříslušný státní zástupce.
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud, po uvážení znění napadených usnesení, v projednávané věci neshledal (usnesení policie Ústavní soud neměl k dispozici, neboť stěžovatel jej k ústavní stížnosti nepřiložil, nicméně vyšel z jeho rozsáhlé citace a popisu v ústavní stížnosti). Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by napadená rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů a zdůrazňuje, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného. Ostatní stěžovatelova argumentace (otázka použitelnosti důkazů a omezení práva odepřít výpověď) nemá vztah k předmětu přezkumu tohoto řízení a proto se jí Ústavní soud nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu