Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Šimandla, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem náměstí Míru 1077/3, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 23 Cdo 1036/2025-365, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2024 č. j. 13 Co 246/2024-303 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. června 2022 č. j. 7 C 170/2019-224, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Petra Barchánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V této věci se Ústavní soud zabývá tvrzením stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když se nevypořádaly se zjevnými skutkovými rozpory.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl vztah ze smlouvy o zápůjčce peněžních prostředků. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovaným. S vedlejším účastníkem uzavřel smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem bylo zapůjčení částky ve výši 850 000 Kč. Stěžovatel vystupoval jako vydlužitel a vedlejší účastník jako zapůjčitel. Tuto smlouvu strany podepsaly a k jejímu faktickému uzavření došlo 12. 5. 2016 odevzdáním poslední splátky.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 850 000 Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí postavil na zjištění, že stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Skutečnost, že smlouva byla podepsána, stěžovatel nerozporoval. Tvrdil ovšem, že se jednalo o zastřené právní jednání a k předání peněz reálně nedošlo. Smlouva o zápůjčce zajišťovala zaplacení odměny za vedlejším účastníkem poskytovanou službu spočívající v zajištění bezpečnosti při řezání diamantu. Jelikož se však zjistilo, že se nejedná o diamant, služby vedlejším účastníkem poskytnuty nebyly, a proto nárok na zaplacení žalobou uplatněné částky nikdy neměl. Okresní soud shledal, že k předání peněz reálně došlo. Vycházel z čestného prohlášení osoby, která byla přítomna při této události. Existenci smlouvy potvrdily i další osoby, které byly vyslechnuty v postavení svědků. I když svědci nebyli přítomni předání peněz, o existenci zápůjčky byli stěžovatelem informováni. Tvrzení žalobce, že se jednalo o zastřené právní jednání, se ničím neprokázalo. Naopak tvrzení svědků tuto verzi přímo vylučovalo.
4. Stěžovatel se vůči tomuto rozhodnutí odvolal. Tvrdil, že existoval rozpor mezi datací sjednání smlouvy (25. 4. 2016) a předáním peněz (12. 5. 2016). Poukázal na fakt, že vedlejší účastník tvrdil, že částku 850 000 Kč použil z peněz získaných z prodeje nemovitosti. Podle kupní smlouvy o prodeji dané nemovitosti však měla být vedlejšímu účastníkovi řízení částka 1 049 376 Kč vyplacena ve třech splátkách. Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatele nevyhověl a rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v kterém rozporoval skutková zjištění nižších soudů. Tvrdil, že krajský soud se odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky dlužníkovi. Pro právní závěr, zda byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o zápůjčce, tak bylo podstatné zjištění, zda došlo k faktickému předání předmětu půjčky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily při posouzení skutkových okolností. Podle stěžovatele se obecné soudy nijak nevypořádaly se zjevnými rozpory v tvrzeních vedlejšího účastníka, neprovedly jím navrhované důkazy a nevypořádaly se s jeho námitkami. Podle stěžovatele mu tak byla upřena možnost účinné obhajoby a porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již z argumentace stěžovatele je zřejmé, že sice používá odkaz na svá základní práva, ale je veden nesouhlasem s právním hodnocením na úrovni podústavního práva a skutkovými závěry obecných soudů. Do těch však Ústavní soud bez dalšího nezasahuje. Stěžovatel ty samé námitky již v předcházejícím řízení uplatnil a obecné soudy měly možnost se s nimi vypořádat (viz body 14 až 17 usnesení Nejvyššího soudu a body 8 až 12 rozsudku krajského soudu).
11. Ústavní soud neshledává na hmotném posouzení ani na procesním postupu obecných soudů nic protiústavního. Nelze mít za to, že by soudy porušily hmotně právní či procesně právní předpisy způsobem, který by měl za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu