USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Alicí Kordovou, advokátkou se sídlem Vejprnice, Studentská 511, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, o zaplacení částky 850.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 170/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2024, č. j. 13 Co 246/2024-303, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
2. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (první výrok), ve výroku II změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že nedošlo ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání by mělo být odmítnuto, příp. zamítnuto.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž „smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi“, a pro právní závěr, zda byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o půjčce, tak bylo podstatné zjištění, zda došlo k faktickému předání předmětu půjčky. Dovolatel uvádí, že peníze od žalobce nikdy nepřevzal a že s žalobcem uzavřená smlouva o zápůjčce zajišťovala zaplacení odměny za žalobcem poskytovanou službu spočívající v zajištění bezpečnosti při řezání diamantu, tj. šlo o zastřené právní jednání. Jelikož se však zjistilo, že se nejedná o diamant, služby žalobcem poskytnuty nebyly a žalobce nárok na zaplacení žalobou uplatněné částky nikdy neměl.
12. Dovolatel dále považuje za zásadní tvrzení žalobce, že k předání zápůjčky mělo dojít u žalobce doma za přítomnosti přítelkyně žalobce. Žalobce dle dovolatele nebyl schopen sdělit cokoliv konkrétního a „soud prvního stupně ani odvolací soud se však tímto zásadním skutkovým zjištěním nezabýval“. Dle názoru dovolatele odvolací soud ve svém odůvodnění vychází bez jakýchkoliv úvah z pouhého tvrzení žalobce, že k předání zápůjčky mělo dojít v bytě žalobce, a z čestného prohlášení bývalé partnerky žalobce.
13. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu smlouvou o zápůjčce (§ 2390 o. z.) přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce je považována za smlouvu reálnou, což znamená, že nevzniká jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky vydlužiteli. Zapůjčitel, který uplatňuje právo na vrácení zapůjčených peněžních prostředků, musí u soudu dokázat nejen to, že s vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i to, že tyto peníze vydlužiteli skutečně předal (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, a ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3413/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 33 Cdo 836/2023).
14. V nyní projednávané věci odvolací soud shrnul, že mezi účastníky nebylo sporné, že jimi byla podepsána smlouva o zápůjčce datovaná dne 25. 4. 2016, v níž vydlužitel (žalovaný) prohlásil, že ke dni podpisu této smlouvy dluží zapůjčiteli (žalobci) částku 850.000 Kč. Splatnost dluhu byla stanovena do 31. 10. 2016. Odvolací soud přitom dospěl ke skutkovému závěru, že k předání částky 850.000 Kč ze zápůjčky došlo ve skutečnosti až dne 12. 5. 2016, nikoli k době vyhotovení smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 4. 2016. Uvedl, že smlouva byla připravena žalovaným a korespondovala s tím, že k datu 25. 4. 2016 se měla uskutečnit schůzka žalobce s kupujícími, při níž měl žalobce obdržet výplatu částky 1.049.376 Kč z prodeje jeho nemovitosti, a z této částky měla být poskytnuta předmětná zápůjčka. Ke schůzce s kupujícími však došlo teprve 12. 5. 2016 a téhož dne předal žalobce žalovanému 850.000 Kč jako zápůjčku a smlouvu o zápůjčce podepsal. K předání této částky došlo v bytě žalobce, a to za přítomnosti dřívější partnerky žalobce, která uvedenou skutečnost potvrdila se sdělením konkrétní výše zápůjčky, dne a místa předání peněz a jejich původu.
15. Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalovaného o simulovaném právním jednání zůstalo zcela osamoceno v rovině jeho sdělení, nebylo ničím – ani argumentačně – podpořeno, natož prokazováno nějakým důkazním návrhem. Nakonec svědek navržený ke slyšení ze strany žalovaného, pan K., vyloučil, že by žalobce měl zajišťovat při zpracování diamantu ostrahu, neboť tu realizoval tento svědek. Odvolací soud konečně dodal, že celkově popsaný skutkový stav věci, na jehož základě soud prvního stupně rozhodl ve prospěch žalobce, představuje jednotný a ucelený soubor prokázaných skutečností, jež si neodporují a ve shodě vyznívají k závěru o průběhu skutkového děje věci, jak byl předestřen žalobcem. Tento stav je prokazován řadou důkazů, které nevycházejí jen z pozice samotného žalobce, ale je prokázán i dalšími důkazními prostředky, zejména slyšenými svědky, kteří nesdíleli zájem žalobce a nebyli na věci zainteresováni, přičemž, nezávisle na sobě, utvrzovali důkazní pozici žalobce.
16. Jestliže tedy odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že dne 12. 5. 2016 žalobce žalovanému předal částku 850.000 Kč, nikterak se od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se reálné povahy smlouvy o zápůjčce neodchýlil.
17. Dovolatel svou argumentaci staví na vlastní verzi skutkového stavu, tj. že peníze od žalobce nikdy nepřevzal, a na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav
ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu