33 Cdo 1261/2019-201
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce V. O., bytem XY, zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem
v Plzni, Slovanská 928/104, proti žalovanému K. S., bytem XY, zastoupenému Mgr.
Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o zaplacení
265 000 Kč s příslušenstvím a 26 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích
pod sp. zn. 12 C 196/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č. j. 25 Co 281/2018-168, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č.j. 25 Co
281/2018-168, se v části, jíž byl co do částky 26 000 Kč potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 6. 2018, č.j. 12 C 196/2017-135,
odmítá; ve zbylé části, jíž byl co do částky 265 000 Kč se smluvním úrokem ve
výši 10,8 % ročně z částky 265 000 Kč od 19. 10. 2016 do zaplacení, a co do
nákladů řízení a nákladů státu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích
ze dne 28. 6. 2018, č.j. 12 C 196/2017-135, a ve výroku o nákladech odvolacího
řízení se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č.j. 25 Co
281/2018-168, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 12 C
196/2017-135, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 265 000 Kč se
smluvním úrokem ve výši 10,8 % ročně z částky 265 000 Kč od 19. 10. 2016 do
zaplacení, smluvní pokutu ve výši 26 000 Kč; dále uložil žalovanému povinnost
zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích 602,24 Kč a nahradit
žalobci náklady řízení ve výši 79 257 Kč. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 25 Co 281/2018-168,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové
otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014).
Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že
„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“,
musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). I když žalovaný v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
jeho přípustnosti (které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má za
naplněné), ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu konfrontuje s
rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 a sp. zn. 33
Cdo 1890/2007, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který je předchůdcem dotčeného § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), lze usuzovat, že má za to, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že vznikla
smlouva o zápůjčce, neboť žalobce přenechal žalovanému předmět půjčky (že
finanční prostředky ze smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 10. 2016 byly předány do
dispozice žalovaného). Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237 o.
s. ř.). Za takovou je třeba považovat otázku, zda vznikla smlouva o zápůjčce.
Dovolání je důvodné.
Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak,
aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva
o zápůjčce.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu smlouvou o zápůjčce přenechává
zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se
zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o
zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky
předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Při
peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním
převodem na účet vydlužitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět
půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008).
Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka,
Spáčil, Škárová, Občanský zákoník, komentář, II. díl, Praha, C. H. Beck 2008,
str. 1690) nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje
jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným
omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která
je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na
tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu
zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky
vydlužiteli podle § 2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle
níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli.
V rozsudku ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, Nejvyšší soud
vysvětlil, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených
peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s
dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v
dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil -
přenechal mu je (srov. např.).
Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků
smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného občanského zákoníku co
je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li
takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět; nelze-li zjistit
úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o.
z.).
Soudy obou stupňů v nyní projednávané věci vyšly ze zjištění, že účastníci dne
19. 10. 2016 uzavřeli písemnou smlouvu o zápůjčce, podle níž se žalobce
(zapůjčitel) zavázal poskytnout žalovanému (vydlužitel) zápůjčku ve výši 265
000 Kč a to „tak, že zapůjčitel v určené lhůtě uhradí ve smlouvě označené dluhy
vydlužitele“. Vydlužitel se pro účely svého oddlužení zavázal zplnomocnit osobu
pověřenou zapůjčitelem, a to nejpozději v den podpisu této smlouvy. Strany
sjednaly smluvní úrok ve výši 10,8 % ročně a pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu ve výši 26 000 Kč. Žalovaný téhož dne (19. 10. 2016)
zmocnil J. Z., aby jej zastupovala ve všech úkonech spojených s konkrétně
specifikovanými exekučními příkazy. Žalobce předložil doklad, že J. Z. předal
částku 265 000 Kč.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že smlouva o zápůjčce uzavřená dne 19. 10. 2016 obsahuje řádné vymezení
zapůjčených finančních prostředků i lhůtu k jejich vrácení (§ 2390 o. z.), že
J. Z. jednala jako zástupce žalovaného ve všech věcech týkajících se smlouvy o
zápůjčce a že byla oprávněna i k převzetí peněz z této smlouvy, a tyto převzala
jako zástupce žalovaného coby účastníka smlouvy o zápůjčce. Obranu žalovaného,
že z částky 265 000 Kč nebyla část peněz v jeho prospěch použita, odvolací soud
neshledal způsobilou pro změnu závěru o závazku žalovaného ze smlouvy o
zápůjčce, neboť „případné nesrovnalosti mezi žalovaným a J. Z. vyplývají ze
vztahu zastoupeného a zástupce a nemohou jít k tíži žalobce“.
Odvolací soud však při právním posouzení nezohlednil, že podle výslovného znění
smlouvy k zápůjčce nemělo dojít k plnění převzetím částky J. Z. jako osobou
zmocněnou pro účely oddlužení, ale tak, že žalobce jako zapůjčitel za
žalovaného uhradí jeho dluhy. Za tím účelem žalobce ve smlouvě přijal závazek,
že (v určené lhůtě) uhradí ve smlouvě označené dluhy vydlužitele. Závěr
odvolacího soudu, který dovodil, že k zápůjčce došlo již pouhým předáním peněz
zmocněnkyni žalovaného, která jej měla zastupovat v exekučním řízení, proto
není správný; odvolací soud nesprávně interpretoval smluvní ujednání, podle
něhož se žalobce zavázal poskytnout žalovanému půjčku ve výši 265 000 Kč
výslovně tak, že zapůjčitel v určené lhůtě uhradí ve smlouvě označené dluhy
vydlužitele. Z toho nelze dovodit jiný závěr, než že poskytnutí (přenechání)
zápůjčky bylo vázáno na úhradu označených dluhů žalovaného. Podstatné - z
pohledu poskytnutí (přenechání) zápůjčky - tak nebylo předání částky J. Z., ale
úhrada dluhů žalovaného. Domáhá-li se žalobce jako zapůjčitel vrácení zápůjčky,
nepostačuje tvrzení o předání částky J. Z., ale je třeba, aby tvrdil (a
doložil), že uhradil (a v jaké výši) dluhy žalovaného, jak se k tomu v uvedené
smlouvě zavázal. To, že tak mohl učinit i prostřednictvím jiné (třetí) osoby,
jíž za tím účelem předal peněžitou částku, není rozhodující.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení otázky, zda vznikla smlouva o zápůjčce,
odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Byť dovolatel napadá výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, v
části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku
na zaplacení částky 26 000 Kč představující smluvní pokutu, žádný způsobilý
dovolací důvod neuplatnil, přičemž se v této části jedná o samostatný nárok na
peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, proti němuž dovolání není přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části
odmítl; ve zbylé části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech odvolacího
řízení rozsudek odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu