Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Kien Pham Trunga, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2024 č. j. 30 Cdo 2797/2024-288, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 18 Co 158/2022-265, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2022 č. j. 18 C 94/2021-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou průtahy v řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky vedeného vedlejším účastníkem. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2022 č. j. 18C 94/2021-39, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") tak, že žalobu zamítl. Dle obvodního soudu délku správního řízení ve věci stěžovatele nelze shledat přiměřenou, avšak žalobní nárok nebyl shledán důvodným, neboť právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje ústavně chráněné základní právo. Kromě toho obvodní soud uvedl, že stěžovateli nemohla v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vzniknout újma, kterou by bylo na místě odškodnit. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 35 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části výrok obvodního soudu potvrdil a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů. Dle městského soudu došlo v posuzovaném správním řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. Stěžovateli v důsledku nejistoty, která trvala až do skončení správního řízení, vznikla újma spočívající ve vědomí ohrožení tím, že v důsledku případného ukončení trvalého pobytu bude nucen radikálně změnit zavedený způsob života. Rozsudek městského soudu napadl v celém jeho rozsahu stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením konstatoval, že pokud jde o tu část výroku městského soudu, v níž městský soud žalobě stěžovatele co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, je dovolání subjektivně nepřípustné. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani jedna z námitek uplatněných stěžovatelem nezaložila přípustnost dovolání dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž Nejvyšší soud ke každé ze stěžovatelových námitek uvedl, z jakého důvodu přípustnost nezakládá. Dovolání stěžovatele proto odmítl.
3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí jsou extrémně překvapivá a naprosto vyprazdňují materiální podstatu práva na náhradu škody způsobené výkonem státní moci. Kromě obecného nesouhlasu s postupem soudů konkrétně namítá, že úvaha o krácení základní částky o 50 % za trvání prvních dvou let správního řízení, kterou soudy provedly, je založená na naprostém přehlížení právní úpravy správního řízení. Vymezuje se také proti neochotě dovolacího soudu valorizovat odškodnění poškozených.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Podanou stížností se stěžovatel vymezuje vůči postupu soudů při určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení. Postup obecných soudů v tomto ohledu je však otázkou interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně spočívá právě na obecných soudech. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu až tehdy, je-li tento proces stižen tzv. kvalifikovanou vadou. K tomu dochází, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.
K žádnému takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Městský soud, který částečně změnil zamítavý výrok obvodního soudu, ve svém rozhodnutí vysvětlil, z čeho vyšel, když určil, že stěžovateli náleží 35 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za průtahy ve správním řízení. Zohlednil přitom konkrétní okolnosti příslušného správního řízení. Nejvyšší soud následně při rozhodování o podaném dovolání podrobně u každé námitky uplatněné stěžovatelem uvedl, proč nezakládá přípustnost dovolání.
Postup soudů nevykazuje žádné znaky libovůle, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a logicky odůvodněná. Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal, že by v řízení došlo k porušení základních práv stěžovatele.
6. K námitce tvrzené neochoty Nejvyššího soudu valorizovat přiznávané částky Ústavní soud jen ve zkratce opakuje, že, jak již dříve vyslovil (usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23
), samotná skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná.
7. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a učinily odůvodněný závěr o výši zadostiučinění. Vzhledem k tomu Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu