USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 158/2022-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo od 23. 7. 2013 vedeno u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013, přičemž skončilo dne 22. 3. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, uvedenou žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Na základě dovolání, jímž žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3036/2022-141, tento rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Následné odvolací řízení, jehož předmětem již byla pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím, vyústilo ve vydání v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 158/2022-199, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o věci samé částečně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této části ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, jinak byl tento rozsudek v zamítavém výroku potvrzen a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
6. Po dalším žalobcově dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 30 Cdo 3844/2023-241, i tento druhý rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to v celém jeho rozsahu, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že navzdory jeho skutkovým zjištěním svědčícím ve prospěch závěru, že výsledek posuzovaného řízení byl způsobilý přímo zasáhnout do podstaty žalobcova práva na rodinný život (chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny), jakož i do jeho práva na podnikání (chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny), neboť odvolací soud zjistil, že žalobce dlouhodobě žije v České republice, a to se svojí partnerkou, jež je držitelkou povolení k trvalému pobytu, a dvěma dospělými syny, kteří jsou občany České republiky, přičemž v České republice současně delší dobu podniká a s Českou republikou jej dlouhodobě spojují i majetkové vazby, tyto závěry nepromítl do úvahy, zda žalobci svědčilo právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., a pokud ano, zda toto právo bylo porušeno, a namísto toho nesprávný úřední postup správního orgánu bez dalšího spatřoval pouze ve zjištěném průtahu v řízení.
7. O věci tedy znovu rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé opět částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Rovněž tento rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Směřuje-li podané dovolání také proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, pak v tomto rozsahu žalobcovo dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka však u zmíněné části napadeného rozhodnutí v žalobcově případě zjevně splněna není.
12. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je pak dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je podané dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v žalobcově případě nedošlo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění – tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Výše uvedené přitom platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021).
15. Otázka týkající se posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, při jejímž řešením měl odvolací soud pochybit, pokud tento význam kvalifikoval jako snížený, přičemž se měl současně odchýlit od judikatury dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 841/2016, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Uvedeným závěrem se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, odráží-li se v něm jeho zjištění, v souladu s nímž posuzované řízení od okamžiku zahájení dne 15.
7. 2013 až do dne 16. 3. 2018 probíhalo souběžně s trestním řízením, v němž byl žalobce trestně stíhán pro spáchání závažné majetkové trestné činnosti, pročež význam posuzovaného řízení pro jeho osobu po tuto dobu (kdy též bylo posuzované řízení z uvedeného důvodu přerušeno) byl vedle významu vedeného trestního řízení marginální, a současně jím odvolací soud zohlednil, že důvod, pro který bylo posuzované řízení zahájeno, vycházel ze zmíněného trestněprávního jednání, za něž byl žalobce též pravomocně odsouzen a jímž žalobce „ohrozil svůj pobytový titul“.
Poukázat lze v této souvislosti především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, v souladu s nímž význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, nýbrž se v průběhu posuzovaného řízení může měnit ve smyslu jeho snížení či naopak zvýšení, a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 14.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, nebo ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023, z nichž plyne, že pro posouzení významu posuzovaného řízení není bez významu, že žalobce byl za trestný čin, který byl dle zjištění odvolacího soudu jediným důvodem zahájení posuzovaného řízení, též pravomocně odsouzen a potrestán, pročež je na něj namístě nahlížet jako na vědomého „hybatele děje“, který si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnesl na dlouhou dobu do svého života nejistotu vztahující se k následkům tohoto jednání (shodně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1226/24, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod č. 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2073/2023, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3050/23, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20.
3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2/24).
16. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka krácení základní částky o více než 50 %, kterým měl odvolací soud dle žalobcova názoru porušit princip přiměřenosti a odchýlit se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), jakož i rozsudky ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 14.
6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023. Žalobci lze přisvědčit v tom, že se z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podává, že za účelem zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním by v obecné rovině nemělo zvýšení či snížení základní částky přiznaného zadostiučinění přesahovat 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV.
ÚS 128/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Tento obecný závěr se přitom týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení zmíněnou hranici přesáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, či ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023). Z uvedené judikatury nicméně vyplývá i to, že ve výjimečných případech, v nichž se okolnosti konkrétní věci vymykají standardním situacím, lze uvedenou hranici překročit i u jednotlivého kritéria, jak se ostatně stalo i v nyní řešeném případě, pročež napadené rozhodnutí je i s touto judikaturou v souladu (viz níže).
17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud s poukazem na již zmíněné zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce, vyšel při stanovení základní výše zadostiučinění nikoliv z částky 15 000 Kč za první dva roky a každý následující rok trvání řízení, jak by tato částka vyplývala z doporučeného rozmezí vyjádřeného ve Stanovisku, nýbrž z poloviční částky 7 500 Kč, přičemž tento postup odůvodnil poukazem na žalobcovo pravomocné odsouzení za jednání, jež k zahájení posuzovaného řízení vedlo (viz bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku).
Výslednou částku poté odvolací soud dále krátil o 50 %, což odůvodnil zanedbatelným významem řízení po dobu jeho souběžného vedení se žalobcovým trestním stíháním (za jehož nepřiměřenou délku byl již žalobce nadto odškodněn), do jehož skončení bylo posuzované řízení přerušeno, když tato doba představovala více než polovinu celkové délky posuzovaného řízení (viz body 5, 16, 29 a 42 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedený postup tak (matematicky vyjádřeno) ve svém konečném výsledku představuje krácení základní částky odvozené od Stanoviskem doporučené spodní hranice odpovídající částce 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, jakož i za každý další rok tohoto trvání, pro kritérium významu tohoto řízení pro poškozeného o celkových 85 %.
Vzhledem k uvedeným závažným skutečnostem, kterými odvolací soud tento postup odůvodnil, přitom nelze dospět k závěru, že by se jím i přes jeho mimořádnost odvolací soud ocitl v rozporu s výše uvedenou judikaturou, ani že by jeho úvaha vykazovala znaky zjevné nepřiměřenosti či dokonce libovůle.
18. Ani otázka údajného nezohlednění průtahů, jimiž mělo být posuzované řízení zatíženo, a to v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31 odst. 3 písm. d) OdpŠk, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů Stanoviska a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 20. 10 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel totiž v této souvislosti přehlédl, že odvolací soud k průtahu, který v posuzovaném řízení zjistil a který spočíval v nečinnosti příslušného správního orgánu v době po skončení žalobcova trestního stíhání, při svém rozhodování přihlédl, přičemž jím současně odůvodnil nejen závěr o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení, ale též závěr o zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 % (viz body 32, 33 a 41 odůvodnění napadeného rozsudku). V této části se tedy podané dovolání míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, následkem čehož žalobce ve své podstatně nepožaduje jiné (příznivější) právního posouzení, než na jakém je již napadený rozsudek odvolacího soudu vystavěn (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
19. Pokud žalobce v souvislosti s kritériem postupu orgánu veřejné moci poukázal též na zjevnou účelovost zahájení posuzovaného řízení, pak tak učinil bez odpovídající opory ve skutkovém závěru odvolacího soudu, čímž ve své podstatě zpochybnil skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
20. S právní otázkou, zda k zahájení posuzovaného řízení došlo v souladu s § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, tedy s ustanovením, jehož aplikací bylo zahájení tohoto řízení odůvodněno, pak žalobce žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 o. s. ř. v dovolání nespojil, a to v rozporu s požadavkem plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Tytéž závěry plynou i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22. V této části tudíž dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
21. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce, zda se i v případě nepřiměřeně dlouhých správních řízení, která jsou regulována zákonnými lhůtami, základní částka zadostiučinění krátí v prvních dvou letech jejich trvání o polovinu, s tím, že tuto otázku by měl Nejvyšší soud posoudit jinak než jak učinil v rozsudcích ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1532/2013, ze dne 31. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 154/2013, a ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, nebo v předchozím kasačním rozsudku vydaném v této věci.
Odvolací soud tuto otázku především posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně. Uvedené krácení je totiž vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence žalobcem uváděných lhůt pro rozhodnutí ve správním řízení, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá (srov. část VI. Stanoviska a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2860/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 2970/23, a ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 552/2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023). Nejvyšší soud přitom ani ve světle žalobcovy dovolací argumentace nenachází žádný důvod, pro který by se měl při řešení této otázky nyní od své dosavadní judikatury odchýlit.
22. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka, zda má být základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení valorizována nad rozpětí uvedené ve Stanovisku, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na zvýšení životní úrovně společnosti a inflaci. Tato otázka by dle dovolatele měla být posouzena jinak než jak dovolací soud rozhodl v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, nebo v rozsudcích ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, tedy v rozhodnutích, která mají být současně v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku dovolacího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, či ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, a rovněž s judikaturou Ústavního soudu představovanou nálezy ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 23. 5. 2033, sp. zn. IV.
ÚS 1126/22, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, ze dne sp. zn. 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, nebo ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024).
23. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury totiž plyne, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje. Dovolací soud tak pro přehodnocení své dosavadní ustálené rozhodovací praxe důvod nenachází.
24. Namítl-li dovolatel nepřezkoumatelnost a „extrémní překvapivost“ napadeného rozsudku, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom těmto požadavkům vyhověl.
25. Přestože žalobce v dovolání rovněž poukázal na údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právními závěry, v čem má tento rozpor konkrétně spočívat již blíže neobjasnil. Tím dovolacímu soudu neumožnil se případným zjevně excesivním postupem odvolacího soudu při formulování jeho skutkového závěru zabývat (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24, zejména body 37 a 38 jeho odůvodnění).
26. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání ze všech uvedených důvodů odmítl.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu