USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně JAPIS s.r.o., se sídlem v Chabařovicích, V Aleji 480, identifikační
číslo osoby: 47282185, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo
osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační
číslo osoby: 69797111, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 297/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. 14 Co
128/2023-88 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 8. 2. 2023, č. j. 22 C 297/2021-57, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 11.779,- Kč s 8,25 % spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně
z uvedené částky, jdoucím od 11. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl
žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení dalších
140.221,- Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky
152.000,- Kč za dobu od 11.5.2021 do 10.9.2021 a z částky 140.221,- Kč za dobu
od 11.9.2021 do zaplacení (výrok II.). Žalované uložil rovněž povinnost
nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 34.932,50 Kč
(výrok III.).
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 14 Co 128/2023-88, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. ohledně částky 3.994,- Kč s úrokem z prodlení z této
částky ve výši 8, 25 % ročně od 11. 9. 2021 do zaplacení změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.994,- Kč s úrokem z prodlení z této
částky ve výši 8,25% ročně od 11.9.2021 do zaplacení, a ve zbylé části (ohledně
částky ve výši 136.227,- Kč s příslušenstvím) výrok II. potvrdil (výrok I.).
Dále pak rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před
soudem prvního stupně ve výši 24.808,50 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího
řízení ve výši 10.103,50 Kč (výrok III.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se podanou žalobou
domáhala po žalované zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 152.000,- Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nepřiměřenou
délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 164 EC
79/2011. Toto řízení běželo od 9. 5. 2011 do jeho skončení dne 30. 3. 2022, tj.
po extrémně dlouhou dobu. Za část průtahů v tomto řízení, a sice za dobu od 9.
5. 2011 do 3. 12. 2018, již byla žalobkyně odškodněna, a to v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 113/2018. Nyní podanou žalobou se
tedy žalobkyně domáhá zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v době od 4. 12.
2018 do 30. 3. 2022. Žalobkyně nárok uplatnila u žalované dne 10. 3. 2021 a
žalovaná ve stanovisku ze dne 26. 7. 2021 přiznala žalobkyni zadostiučinění ve
výši 48.000,- Kč a tuto jí dne 26.7.2021 zaplatila. Žalobkyně však vzhledem k
extrémní délce celého řízení a k narůstající inflaci požaduje zadostiučinění v
částce vyšší než 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Navýšení je dle žalobkyně
namístě i s ohledem na postup rozhodujících orgánů (zejména tzv. soudní
ping-pong, zmatečné rozhodování, úspěšnost opravných prostředků žalobkyně a
průtahy na straně soudů). Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil
dle ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) - dále ,,OdpŠk.“ Po provedeném dokazování dospěl soud
prvního stupně k závěru, že základní částku je třeba navýšit o 20 % a že
nemajetkové újmě žalobkyně odpovídá zadostiučinění ve výši 59.779,- Kč
(základní částka 49.816,- Kč + 9.963,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná již
odškodnila žalobkyni částkou 48.000,- Kč, soud prvního stupně přiznal žalobkyni
rozdíl těchto částek ve výši 11.779,- Kč, a to včetně úroku z prodlení v
zákonné výši od 11. 9. 2021, kdy se žalovaná dostala do prodlení; ve zbývajícím
rozsahu žalobu zamítl.
4. Odvolací soud aproboval skutkový stave zjištěný soudem prvního stupně
i jím přijaté právní posouzení věci. Na podkladě opakovaného dokazování dospěl
k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Konstatoval, že v důsledku
porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla
žalobkyni i v období od 4. 12. 2018 do 30. 3. 2022 nemajetková újma, jejíž
presumovaný vznik žalovaná nevyvracela, pouze namítala, že zadostiučinění,
které již poskytla, je dostačující. Dovodil, že vzniklou nemajetkovou újmu je
nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě
spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, žalovaná
netvrdila, a ani odvolací soud je (ve shodě se soudem I. stupně) neshledal.
Skutečnost, že předmětem řízení byly již ,,jen“ náklady řízení, takovou
okolnost nepředstavuje, neboť žalobkyně požadovala na náhradě nákladů řízení
částku přes 400.000,- Kč a pravomocně jí nakonec byla přiznána částka cca
386.000,- Kč. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že při stanovení základní částky odškodnění v této věci je namístě
vyjít z částky 16.000,- Kč za každý rok řízení, neboť celková délka řízení (10
let a 10 měsíců a 21 dnů) sice ještě není extrémní, ale částku 15.000,- Kč na
samé spodní hranici judikaturou stanoveného rozpětí není možné považovat nadále
za adekvátní, když doba trvání posuzovaného řízení překročila 10 let. Dříve
přiznanou satisfakci vycházející ze základní částky 15.000,- Kč za 1 rok řízení
je tak dle odvolacího soudu třeba navýšit, neboť řízení následně trvalo od 4.
12. 2018 do 30. 3. 2022 další 3 roky, 3 měsíce a 26 dnů, přičemž v této fázi
překročilo hranici 10 let trvání. Ostatní odvolací námitky účastníků neshledal
odvolací soud důvodné.
5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu zamítnuté částky
100.000,- Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně veškerého příslušenstvím) podala
žalobkyně (dále též ,,dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právní otázky, jež by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak a pro vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Současně přípustnost dovolání vymezila uplatněním argumentace, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva vztahující
se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak jako i rozsudek soudu prvního
stupně, a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobkyně není přípustné.
11. Žalobkyně důvody přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. vymezuje primárně argumentací o porušení jejích základních práv rozsudkem
odvolacího soudu, a to práva na spravedlivé řízení (proces) ve smyslu článku 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Dovolací soud, ač
aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod
číslem 460/2017 Sb. a je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí
Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz [„námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla
Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání, závisí-
li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“], současně připomíná, že
samotné vymezení důvodu přípustnosti dovolání prostřednictvím námitky mající
ústavně-právní rozměr dovolatele nezbavuje povinnosti uplatnit dovolací důvod,
kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). Takový požadavek Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, což se zcela
zřetelně podává z bodu 39. odůvodnění shora označeného stanoviska pléna
Ústavního soudu [„Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od
požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního
řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací
(§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“].
12. Z výše uvedené konkluze plenárního stanoviska Ústavního soudu
vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. lze sice
vymezit porušením některého ze základních práv a svobod garantovaných ústavním
pořádkem České republiky, nicméně povinností dovolatele je současně uvést jaké
konkrétní ustanovení hmotného či procesního práva bylo porušeno v intenzitě
mající ústavně-právní rozměr, tedy uplatnit způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř. jediný zákonem aprobovaný dovolací důvod, jímž je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pro takový účel je
také třeba na věc dopadající rozhodnutí Ústavního soudu označit. Žalobkyně
důvod přípustnosti dovolání vymezila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, jenž se ovšem nevyjadřuje k žádné otázce
žalobkyní v dovolání předestřené, ale k přiměřenosti a dostatečnosti formy
zadostiučinění spočívající „toliko“ v konstatování porušení práva. K této
problematice také směřovala žalobkyní citovaná teze, že „k porušení práva na
soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným soudním
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dojde i v případě, že soud
nezohlední relevantní judikaturu……“. Citovaným nálezem tudíž přípustnost
dovolání a ani naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
poměřovat nelze, neboť se nevztahoval ani k právní otázce „doodškodnění“
žalobkyně, jakož ani k otázce valorizace základní částky odškodnění či úvaze o
zkrácení lhůty určené ustanovením § 15 OdpŠk k předběžnému projednání nároku
před příslušným orgánem státu.
13. K právní otázce založené na námitce o nedostatečném tzv.
,,doodškodnění“ zbylé části délky průtažného řízení, kdy se měl - dle
dovolatelky - odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu,
Nejvyšší soud úvodem připomíná svou dlouholetou ustálenou judikaturu, podle níž
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015 - označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz).
14. Dovolací soud nepřisvědčuje námitce dovolatelky, že se odvolací soud
při řešení otázky dalšího odškodnění nemajetkové újmy způsobené již po
poskytnutí finanční satisfakce v neskončeném průtažném řízení odchýlil od
závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30
Cdo 2328/2015; opak je pravdou, neboť z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku
se podává, že odvolacím soudem byly konkluze citovaného rozhodnutí Nejvyššího
soudu plně respektovány. Odkazovaným rozsudkem byl formulován a odůvodněn
závěr, že při uplatnění dalšího nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání odškodňováno,
vychází soud z celkové doby posuzovaného řízení a případné přiměřené
zadostiučinění v penězích přizná za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím
odškodňovacím řízení zohledněna.
15. Jak dále vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3.
2020, sp. zn. 30 Cdo 1184/2018, situaci, kdy poškozený uplatňuje opětovně nárok
na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo, je nutné posuzovat tak,
že jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí
zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně
působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí
zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto
samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále také „Stanovisko“) v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce
řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh
průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Nejvyšší soud dále
ve své rozhodovací praxi dovodil, že soud v případě dalšího uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo
dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení
vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba
poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu
fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jestliže
ale další průběh průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto
přiměřené zadostiučinění, trval nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové
okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další
zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh
průtažného řízení přiznán (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a dále z odborné literatury Simon, P.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
280-282).
16. Uvedené judikatorní závěry se do poměrů projednávané věci přitom
promítají následovně. Dovolatelce již bylo přiznáno zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v průběhu samotného průtažného řízení (k
možnosti a vhodnosti takového postupu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3228/2013). Z povahy věci však plyne, že
zadostiučinění mohlo být poskytnuto jen podle stavu řízení ke dni rozhodování v
posuzovaném řízení, tady za dobu od začátku posuzovaného řízení do 3. 12. 2018.
V tomto řízení pak je třeba zhodnotit, zda, popřípadě v jaké výši, dovolatelce
náleží peněžité zadostiučinění za další průběh posuzovaného řízení od 4. 12.
2018 do 30.3.2022.
17. Odvolací soud, i když rozhoduje pouze o tzv. ,,dožalované“ délce
průtažného řízení musí hodnotit okolnosti a celkovou délku posuzovaného
řízení. Ze skutkového posouzení, které dovolacímu soudu ze zákona nepřísluší
hodnotit, vyplývá, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky
posuzovaného řízení zohledňoval okolnosti celého průtažného řízení, tj. obou
jeho částí, a nelze jeho posouzení shledat v kolizi s řešením dané právní
otázky ukotveným v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Této praxi
odpovídá závěr (dovolatelkou kritizovaný), že za další část průtažného řízení
náleží žalobkyni základní částka odškodnění ve výši 16.000,- Kč ročně (nikoliv
však za část již odškodněné fáze průtažného řízení). Provedl přitom po
zohlednění všech v úvahu přicházejících kritérií, která výslednou sumu
odškodnění zvyšují, popřípadě i snižují, orientační výpočet výše odškodnění
nemajetkové újmy, jež by žalobkyni náleželo za celé průtažné řízení, a zjistil,
že odškodnění újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení v období od 4. 12. 2018 do 30. 3. 2022 ve výši 63.773,- Kč obstojí i při
porovnání s částkou 64.995,50 Kč, jakou by soud poskytl dovolatelce v případě,
rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení řízení průtažného
(k tomuto postupu srovnej bod 21. věta první odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).
18. Namítá-li dovolatelka rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, konstatuje
dovolací soud, že ani tato výtka nemůže obstát. Dovolatelka námitku rozporu
závěrů odvolacího soudu s odkazovaným rozhodnutím formuluje pouze tak, že uvádí
jeho citaci a nikterak nevymezuje, v čem se odvolací soud od závěrů, obsažených
v rozsudku (uvedené citaci), měl odchýlit. Nicméně, aby se dovolací soud s
touto námitkou řádně vypořádal, uvádí, že dané rozhodnutí posuzuje otázku
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, představovaným porušením
práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a vznikem škody, a zdůrazňuje, že
tato otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť existence příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná
událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Nikterak se tyto závěry však nevztahují na
aplikaci dovolatelkou akcentovaného principu proporcionality, který je užit při
kolizi dvou subjektivních práv, k níž však v poměrech projednávané věci zjevně
nedošlo.
19. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani námitka, jejíž
podstatou je nesouhlas dovolatelky se způsobem, jakým soudy obou stupňů
posoudily okamžik prodlení žalované v návaznosti na délku lhůty určení pro
předběžné projednání nároku ve smyslu ustanovení § 15 OdpŠk. Dovolatelka
namítá, že soudy se s její ústavněprávní argumentací vypořádaly naprosto
formalisticky a odkazuje na rozpor rozhodnutí soudů nižších stupňů se závěry
uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS
1612/2009. Námitka protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a
počátku plynutí prodlení žalované, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatelky v
rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu, nemůže obstát, neboť ze závěrů
uvedeného nálezu plyne pravý opak. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že z
konstrukce zvolené českým zákonodárcem, dle níž veřejnoprávní předpis (zákon č.
82/1998 Sb.) z důvodu legislativní techniky umožňuje, aby byl na právní vztahy
jím upravené subsidiárně použit občanský zákoník, neplyne závěr o identitě
úpravy náhrady škody vzniklé z veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů.
Dovodil dále, že „odtud plyne i možnost zákonodárce upravit otázku ‚splatnosti‘
náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip
rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny“. Pokud soud ochrany ústavnosti jen
obiter dictum uvádí, že v souvislosti s očekávaným technickým rozvojem půjde
ruku v ruce i zákonodárce, který lhůtu k předběžnému projednání nároku v
budoucnu přiměřeně zkrátí, pak nejde o nosnou a potud podle článku 89 odst. 2
Ústavy závaznou argumentaci. Nejvyšší soud tedy ani spolu s prostým plynutím
času neshledal zákonem stanovenou šestiměsíční lhůtu za neústavní a nemá tak
důvodu překonávat závěry, jež zaujal ve Stanovisku.
20. V této souvislosti je nutné upozornit, že sám Ústavní soud se v
nálezu ze dne 8. 8. 2023, zn. IV. ÚS 1548/2023, k tomuto svého hodnocení vrátil
a uvedl, že není rozhodné, že Ústavní soud v závěru nálezu sp. zn. II. ÚS
1612/09 vyjádřil názor o možnosti zkrácení uvedené lhůty s ohledem na vývoj
veřejné správy. Usuzovat na její nepřiměřenost jen proto, že od vydání posledně
uvedeného nálezu uplynula delší doba, by bylo přinejmenším unáhlené, neboť je
nutno zohlednit alespoň do jisté míry pozitivní trend spočívající v tom, že
různorodé osoby se neváhají domáhat odškodnění. To ovšem evidentně vyvolává u
orgánů příslušných k případné náhradě škody (újmy) zátěž, kterou je třeba při
úvahách o přiměřenosti lhůty rovněž odpovídajícím způsobem zohlednit.
Nepostačuje pouhý nesouhlas vyvolaný omezením požadovat úrok z prodlení za
delší období (srovnej rovněž bod 24. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne
20. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23).
21. Nejvyšší soud neshledal přípustné dovolání ani ve vztahu k řešení
právní otázky, jež by měla být dovolací soudem oproti jeho stávající judikatuře
posouzena jinak (oproti tomu, jak bylo rozhodováno např. v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021), nesené argumentací o potřebě
valorizovat základní částku odškodnění, jež se dosud pohybuje v rozpětí
doporučeném ve Stanovisku mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za rok pro odškodnění
nepřiměřených délek řízení. Jak bylo již shora uvedeno, při stanovení
finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat
zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé
újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení
matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2.
2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS
1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně
(srovnej usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI.
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva
a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srovnej
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012,
nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3.
2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako
Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží rovněž Ústavní soud,
jak patrno např. z bodů 43. až 45. odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází
důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, a
sice ve směru naznačeném dovolatelkou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24.
8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srovnej opětovně bod 43. a následující nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
22. Dovolatelka sice zevrubně popisuje nutnost překonat ustálenou
judikaturu, která dle jejího mínění neodpovídá aktuálnímu nastavení
společnosti, avšak dovolací soud pro požadované překonání dosavadního
konzistentně uplatňovaného právního názoru na výši základní částky odškodnění
žádné důvody nenachází. Problematika valorizace základní částky odškodnění byla
řešena i recentním usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS
1204/23, který s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1303/21 uvedl, že ,,při
rozhodování o námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, resp. že
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která nadále vychází ze závěrů stanoviska
ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, již musí být nutně překonána, Ústavní
soud plně odkazuje na body 43 až 45 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21,
v nichž byla totožná argumentace jiné stěžovatelky podrobně vypořádána.“
23. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné,
proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu