30 Cdo 1184/2018-155
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. Ž., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1003/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 163/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 54 Co 337/2016-79, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 54 Co 337/2016-79, jímž byl ohledně částky 32 400 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 54 Co 337/2016-79, se ve výroku o věci samé ohledně částky 205 720,23 Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 19. 7. 2012 na žalované domáhá zaplacení částky 8 812,74 € coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 325/2007 (dále jen „posuzované řízení“), přičemž posuzované řízení nebylo v době podání žaloby pravomocně skončeno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 32 400 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak jej co do částky 205 720,23 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 17. 12. 2007 podáním žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 126/2004 (dále jen „odškodňované řízení“). Žalobce byl soudem nejprve vyzván k doplnění žaloby, že následně byly vyřizovány žádosti o zapůjčení spisu odškodňovaného řízení mezi Obvodním soudem pro Prahu 2, Městským soudem v Praze, Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem. Obvodní soud pro Prahu 2 v posuzovaném řízení rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 27 C 325/2007-165, tak, že konstatoval porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nicméně žalobci peněžité odškodnění nepřiznal, což k odvolání žalobce potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2012-203. Ve věci rovněž rozhodoval i soud dovolací, který dovolání žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1065/2014, odmítl. Žalobce následně proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2012-203, podal žalobu pro zmatečnost, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 29 Co 393/2012, vyhověl a napadený rozsudek zrušil z důvodu, že žalobce nebyl eskortován z věznice k soudnímu jednání. Městský soud v Praze následně rozsudkem vydaným v posuzovaném řízení dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 393/2012-314, žalobci přiznal peněžité zadostiučinění ve výši 32 400 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení, přičemž ve zbylém rozsahu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k žalobcem podanému dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu se tak posuzované řízení v době rozhodování soudu prvního stupně nacházelo podruhé ve fázi dovolacího řízení.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Posuzované řízení ke dni vyhlášení rozsudku trvalo 8 let a 3 měsíce, je pravomocně skončeno, avšak nadále probíhá řízení o dovolání žalobce. Řízení bylo složité po procesní stránce, a to zejména s ohledem na procesní aktivitu žalobce. Dle soudu prvního stupně byl postup soudů v posuzovaném řízení plynulý, bez průtahů, nadto negativně zatížený nutností připojit v době podání žaloby spis dosud neskončeného odškodňovaného řízení. Soud prvního stupně dále konstatoval, že postup soudů byl podmíněn nutností vypořádat se s procesní aktivitou žalobce, kterou mu nelze klást k tíži, nicméně rovněž nelze činit odpovědným stát za časové období nutné k vypořádání procesních prostředků, které žalobce použil. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako standardní s ohledem na to, že žalobce vede mnoho dalších soudních řízení. Soudu prvního stupně tak uzavřel, že délka posuzovaného řízení je přiměřená, neboť je výrazně zapříčiněna žalobcem a není současně zatížena nečinností soudu, a to ani v souvislosti se zmatečnostní vadou, v jejímž důsledku bylo posuzované řízení prodlouženo. Soud prvního stupně tak v posuzovaném řízení neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívající v porušení povinnosti vydat v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se částečně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Zdůraznil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 393/2012-314, vydaným v posuzovaném řízení „bylo žalobci přiznáno odškodnění nemajetkové újmy za období do 19. 11. 2015“, tvoří toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu „překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.)“, a proto v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. V souvislosti s obdobím od 19. 11. 2015, dospěl odvolací soud k závěru, že se „ke dni jeho rozhodování nejedná o nepřiměřenou délku, pro niž by žalobci nějaká nemajetková újma mohla vzniknout“, a rozsudek soudu prvního stupně tak ve zbývající částce 205 720,23 Kč potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním.
9. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté týkající se nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení za období do 19. 11. 2015, čímž se měl odvolací soud podle dovolatele odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), popřípadě se má jednat o otázku dovolacím soudem v těchto souvislostech dosud neřešenou.
10. Dovolatel dále argumentuje, že se odvolací soud při posuzování existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v dovolání blíže označené. Dovolatel zejména předestírá, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřeně dlouhá, neboť v době podání dovolání trvá řízení téměř deset let, což má za následek vznik újmy dovolatele, za niž náleží peněžité zadostiučinění, a dále se vyjadřuje k posouzení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatel v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 22455/13, v němž ESLP výslovně konstatoval, že délka posuzovaného řízení nemůže být hodnocena jako přiměřená.
11. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nepřihlédl k dovolateli učiněnému doplnění odvolání, v němž bylo vyčísleno požadované odškodnění v aktuální výši ke dni 14. 12. 2016.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavku dovolatele na odškodnění nemajetkové újmy za období do 19. 11. 2015 ve výši 32 400 Kč. V uvedeném rozsahu není dovolání přípustné, neboť ohledně těchto nároků bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).
18. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, že odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 32 400 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, může být (toliko) zmatečnostním důvodem podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [srov. Doležílek, J. § 229 (Důvody zmatečnosti). In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1810] a dovolání tak není v uvedeném rozsahu objektivně přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
19. Ačkoliv dovolatel ohlašuje, že dovolání směřuje „do všech výroků napadeného rozsudku“, neobsahuje jeho dovolání žádné vymezení dovolacích důvodů ani předpokladů přípustnosti dovolání ohledně výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, což činí dovolání v tomto rozsahu vadným a napadený rozsudek odvolacího soudu nelze v tomto rozsahu přezkoumat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je dán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce „zbývající části“ posuzovaného řízení (po 19. 11. 2015), neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a), složitosti řízení (písm. b), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e).
23. Napadený rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K obsahu podání, v
němž nezastoupený dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu, a v němž vymezil důvody dovolání (č. l. 87) dovolací soud nemohl přihlédnout (§ 241a odst. 5 o. s. ř.). Stejně tak nemohl dovolací soud přihlížet k doplnění dovolání (č. l. 150) učiněnému po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
24. Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že ESLP upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto – jak uvedl sám dovolatel v podaném dovolání – existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Ve Stanovisku bylo také konstatováno, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. bod V. Stanoviska). Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro nalézací soudy to znamená nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené.
25. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, za situace, kdy by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz opětovně bod V. Stanoviska). Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv (viz § 2 o. s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).
26. Odlišnou je pak situace, kdy poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi dovodil, že soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jestliže ale další průběh průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, trval nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznán (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 280-282)
27. Uvedené judikaturní závěry se do poměrů projednávané věci promítají následovně. Dovolateli již bylo přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v rámci samotného posuzovaného řízení (k možnosti a vhodnosti takového postupu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2531/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3228/2013). Z povahy věci však plyne, že zadostiučinění mohlo být poskytnuto jen podle stavu řízení ke dni rozhodování v posuzovaném řízení, tady za dobu od začátku posuzovaného řízení do 19. 11. 2015, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 29 Co 393/2012-314. V tomto řízení pak je třeba zhodnotit, zda, popřípadě v jaké výši dovolateli náleží peněžité zadostiučinění za další průběh posuzovaného řízení od 20. 11. 2015 do jeho skončení (ke stanovení okamžiku skončení posuzovaného řízení pro účely zadostiučinění srov. bod III. 2. Stanoviska).
28. Odvolací soud nehodnotil celkovou délku posuzovaného řízení, nýbrž dospěl k závěru, že „pokud se pak týká dalšího období od 19. 11. 2015“, nejedná se ke dni jeho rozhodování „o nepřiměřenou délku, pro niž by žalobci nějaká nemajetková újma mohla vzniknout“. Jestliže tedy odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení zohledňoval samostatně a izolovaně pouze
jeho část po vydání rozsudku ze dne 19. 11. 2015, není jeho právní posouzení v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. 29. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelem namítaná vada, že odvolací soud nepřihlédl k doplnění odvolání, v němž dovolatel vyčíslil požadované odškodnění v aktuální výši ke dni 14. 12. 2016, takovou vadou řízení je. 30. Podle § 41 odst. 1 o. s. ř. mohou účastníci provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. 31. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. 32. Účastníci řízení mohou provádět procesní úkony zásadně jakoukoli formou, to znamená písemně či ústně. Není pochyb o tom, že změnu žaloby (zde ve smyslu jejího rozšíření) lze učinit ústně při jednání; takovou možnost (že žalobce změní žalobu u jednání) přímo předvídá věta druhá ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. Ke změně návrhu přitom může dojít v řízení před soudem prvního stupně nebo i v řízení odvolacím (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622). V odvolacím řízení však není přípustná taková změna návrhu, kterou by byl uplatněn nový nárok (srov. § 216 odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného lze dovodit, že ustanovení § 95 o. s. ř. sice může být v odvolacím řízení přiměřeně (§ 211 o. s. ř.) použito, odvolací soud však nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1737). 33. V posuzované věci dovolatel při odvolacím jednání konaném dne 14. 12. 2016 doplnil své odvolání tak, že k uvedenému datu činí výše jeho peněžitého odškodnění 9 521,73 €, což posouzeno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) může představovat návrh na změnu (rozšíření) žaloby. Pokud měl odvolací soud v tomto směru o obsahu ústního vyjádření dovolatele pochybnosti, měl jej podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění jeho neurčitosti tak, aby bylo bezpochyby zřejmé, zda se dovolatel této částky hodlá v řízení domáhat a rozšiřuje v tomto směru dosavadní žalobu. Pokud místo toho odvolací soud uvedl, že žalobce neučinil „odpovídající procesní úkon“, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost lze dodat, že takovému rozšíření žaloby nebrání § 216 odst. 2 o. s. ř., neboť se nejedná o uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně.
VI. Závěr 34. S ohledem na doposud uvedené Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé ohledně částky 205 720,23 Kč, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1, § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zrušil. 35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud bude v dalším průběhu řízení při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení vycházet z celkové délky posuzovaného řízení, přičemž, dospěje-li k závěru, že je třeba dovolateli poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, bude pro účely stanovení výše peněžitého zadostiučinění počítat již jen s tou fází řízení, jež nebyla doposud zohledněna (tj. od 20. 11. 2015 do skončení posuzovaného řízení). 36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu