30 Cdo 3228/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobce Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou,
advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 138.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Praze 2 pod sp. zn. 19 C 371/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č.j. 72 Co 521/2012 – 52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 21. června 2012,
č.j. 19 C 317/2011 – 28, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku 138.000,- Kč se „zákonnými úroky z prodlení od 14. 9. 2011 do
zaplacení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března
2013, č.j. 72 Co 521/2012 – 52, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 37.500,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % od 4. 2. 2012 do zaplacení do patnácti dnů od právní
moci tohoto rozsudku, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení
ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud uzavřel, že řízení
bylo nepřiměřeně dlouhé a základní částku snížil z důvodu právní složitosti
věci a současně shledal, že celkovou délku řízení ovlivnilo i chování žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jsou naplněny
všechny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. Dovolatel
uvádí, že věc byla rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu,
Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně dovolatel
namítá, že navrhoval zvýšení základní roční částky na 20.000,- Kč a soudy tento
návrh zcela pominuly. Dále soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že žalobce dne 30.
6. 2011 podal ve zkoumané věci ústavní stížnost a řízení tak trvalo přibližně 7
let. Odvolací soud také pominul skutečnost, že řízení sp. zn. 22 C 152/05 a sp.
zn. 22 C 81/07 byly řízeními odškodňovacími, na která jsou z hlediska délky
kladeny daleko vyšší nároky. Částka zadostiučinění by pak musela být zvýšena i
z toho důvodu, že samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, a nejedná
se tedy o účinný kompenzační prostředek nápravy. Dále dovolatel konstatuje, že
soudy v dané věci nesprávně zhodnotily kritéria uvedená v ustanovení § 31a
OdpŠk, když základní částku nesprávně snížily pro právní složitost řízení a
částečně snížily částku i v důsledku chování žalobce. Naopak soudy neshledaly
nesprávný postup soudů, ačkoli zde podle dovolatele byl a bylo tak třeba
základní částku naopak navýšit. Nakonec navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7,
zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn
ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení, když
dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe.
Meritem dovolání je tvrzení žalobce, že kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně
dlouhou dobu a jeho délku je potřeba zohlednit při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou předmětným řízením navýšením
základní částky. Nejvyšší soud poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska kolegia
Nejvyššího soudu Cpjn 206/2011 připustil možnost zvýšení odškodnění v případě
návrhu na zvýšení odškodnění. Nicméně dále k tomuto Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011 doplnil, že namítat – důvodně –
délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových
skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-
li se postup podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení
odvolací (viz ustanovení § 205a odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř). Délku
kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků
koncentrace v konkrétním řízení. V posuzované věci dovolatel navrhnul zvýšení
základní částky až v podaném dovolání. I přes výše citovanou judikaturu ESLP,
občanský soudní řád vzhledem k ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje,
aby dovolatel v této fázi řízení uplatnil nový nárok. Proto soudy postupovaly
správně, když délku kompenzačního řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení
dovolatel před soudem prvního stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení
nenavrhoval.
Dovolatel dále namítal nesprávné posouzení kritérií podle ustanovení § 31a
OdpŠk odvolacím soudem; z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že řádně uvedl,
z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového
zadostiučinění a vzhledem k tomu, že výše celkově přiznané částky nebyla zcela
zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), tak ani tato námitka nemůže založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Ani poslední námitce dovolatele, že soudy měly do celkové délky řízení
započítat i délku řízení před Ústavním soudem, nelze přisvědčit. Ačkoli z
ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že do celkové doby řízení je tedy
nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i
řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného
neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009 a část III. bod 2 Stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010), je
třeba přihlédnout k tomu, že žalobce svá tvrzení o podání ústavní stížnosti
nijak nedoložil a odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč k danému tvrzení
nepřihlédnul.
Dovolání nebylo z výše uvedených důvodů shledáno přípustným, a dovolací soud
jej tak podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Lubomír
Ptáček, Ph.D.
předseda senátu