Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Jurkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 892/2024-465 z 26. 11. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 230/2022-413 z 5. 9. 2023 a proti výrokům II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 21 C 2/2021-367 z 19. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Novotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se u obecných soudů po vedlejší účastnici původně domáhala zaplacení 152 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala část z celkových 1 350 000 Kč, které stěžovatelka vedlejší účastnici zaslala. S těmito prostředky přitom měla vedlejší účastnice následně naložit podle pokynů stěžovatelky. Po prvním jednání stěžovatelka žalobu se souhlasem soudu rozšířila o dalších 300 000 Kč, jelikož měla za to, že ani s touto částkou nebylo naloženo v souladu s její vůlí.
2. Okresní soud v Třebíči stěžovatelce částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 152 000 Kč s příslušenstvím (výrok I); naopak co do částky 300 000 Kč žalobu zamítl (výrok II). Současně stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 48 071 Kč (výrok III). Dále rozhodl, že obě účastnice mají povinnost zaplatit náklady řízení státu, a sice stěžovatelka 645 Kč (výrok IV), vedlejší účastnice 276,45 Kč (výrok V).
3. Stěžovatelka i vedlejší účastnice podaly odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 28 225 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
5. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení stěžovatelka shledává v odepření přístupu k soudu, a zároveň v porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
6. Konkrétně namítá stěžovatelka ve své ústavní stížnosti extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Zároveň poukazuje i na to, že mělo dojít k opomenutí jí navrhovaného důkazu. Dále stěžovatelka rozvádí, proč se podle jejího mínění Nejvyšší soud nevypořádal se všemi stěžovatelkou vymezenými dovolacími důvody. Jako problematické shledává, že Nejvyšší soud nepřihlédl k doplnění dovolání, které tomuto soudu zaslala. Tento závěr vyvozuje ze skutečnosti, že soud nereagoval na stěžovatelčino zpětvzetí části dovolání, které v tomto podání učinila.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
8. K přezkumu porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nesprávným postupem při dokazování Ústavní soud připomíná, že do jeho pravomoci nespadá přezkum hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze, pokud shledá, že postupem hodnocení důkazů obecnými soudy byla zasažena ústavně garantovaná základní práva a svobody stěžovatelky. K tomu ovšem přistupuje velmi restriktivně a pouze za situace, že by zde nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z provedených důkazů, či pokud by se obecné soudy v rámci své činnosti dopustily svévole. Takové pochybení však v rámci řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud neshledává, že by v nynější věci mělo dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Stěžovatelka mylně odkazuje na to, že k tomu závěru dospěl i Nejvyšší soud (srov. str. 4 napadeného usnesení), avšak nemohl se jimi z procesních důvodů zabývat. Opak je ovšem pravdou. Nejvyšší soud odůvodnil, že nejde o výjimečný případ, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ve shodě s dovolacím soudem konstatuje, že nejde o případ, kdy je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavní soud současně upozorňuje stěžovatelku, že pokud by se o tento extrémní rozpor jednalo, byl by takový důvod způsobilý založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud je povinen se s ním vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 z 26. 4. 2023, bod 35).
10. Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v rozsahu argumentace opomenutým důkazem. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (viz § 120 občanského soudního řádu). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit, aby se nedopustily jevu označovaného jako tzv. opomenutý důkaz (viz nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 z 5. 8. 2009, nebo nález sp. zn. III. ÚS 139/05 z 20. 10. 2005). V projednávané věci přitom okresní soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil, proč zamítl provedení úředního záznamu o podaném vysvětlení (viz bod 27 rozsudku okresního soudu). Okresní soud proto v tomto směru nepochybil.
11. Co se týče námitek vadného posouzení přípustnosti dovolání, Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. Podle konstantní judikatury může Ústavní soud posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přehodnocovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek. Zaprvé, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou. Zadruhé pak tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo k odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 z 9. 2. 2016, bod 20). Z toho pohledu ovšem napadené usnesení Nejvyššího soudu žádný ústavněprávní deficit nevykazuje.
12. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud vyhodnotil jako vyhovující standardům plynoucím z práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Nejvyšší soud se dostatečným způsobem vypořádal se stěžovatelčinou dovolací argumentací. Popsal, proč jednotlivé námitky stěžovatelky nemohly založit přípustnost dovolání a z jakého důvodu. Ani v tomto směru Ústavní soud žádné pochybení, které by vedlo ke kasačnímu zásahu, neshledal.
13. Důvod pro svůj kasační zásah Ústavní soud nespatřuje ani ke stěžovatelčině námitce, že se Nejvyšší soud podle jejího mínění neseznámil s obsahem doplnění dovolání z 16. 11. 2023. Ústavní soud sice přisvědčuje stěžovatelce, že se Nejvyšší soud nesprávně zabýval rozhodnutím krajského soudu v rozsahu všech výroků, třebaže stěžovatelka v části vzala své dovolání zpět, nicméně to znamená, že se věcí zabýval nad rámec toho, co stěžovatelka požadovala. Tato skutečnost proto nepředstavuje porušení jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud dále nemá za to, že došlo k porušení jejích práv, protože se Nejvyšší soud s obsahem doplnění neseznámil. Poukazuje na to, že součástí doplnění byla i plná moc. Právní zastoupení je přitom nezbytná podmínka pro vedení řízení před dovolacím soudem (viz § 241 občanského soudního řádu). Pakliže by obsah doplnění nevzal v potaz, nebyla by v řízení tato podmínka splněna. Na závěr Ústavní soud totiž podotýká, že i kdyby měla stěžovatelka pravdu, že se dovolací soud s obsahem doplnění dovolání neseznámil, jeho obsahem nebyly takové okolnosti, které by byly způsobilé závěr o nepřípustnosti zvrátit.
14. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelčinou námitkou, že je nutno rozhodnutí obecných soudů považovat za překvapivá (k překvapivosti srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 654/03 z 24. 2. 2004 nebo sp. zn. III. ÚS 405/03 z 23. 2. 2006). Samotná skutečnost, že se soudy neztotožnily s její argumentací nebo nevydaly jí vyhovující rozhodnutí, překvapivost rozhodnutí nezakládá.
15. Dále Ústavní soud doplňuje, že i rozhodnutí okresního a krajského soudu vyhovují požadavkům na odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledá jako opodstatněnou její další argumentaci vztahující se k věci samé v rovině podústavního práva. Ani v této části ústavní stížnosti proto Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu