USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. J., zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované J. N., zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o 452 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 2/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2023, č. j. 37 Co 230/2022-413, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 632 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Milana Zápotočného, advokáta.
Žalobou z 18. 1. 2021 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 152 000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 5. 12. 2020. V žalobě tvrdila, že z částky 1 350 000 Kč představující část kupní ceny za prodej nemovitých věcí žalovaná uhradila se souhlasem žalobkyně jejím synům – J. J. a T. J. – každému po 300 000 Kč. Co se zbytku týče, tj. 750 000 Kč, dohodly se účastnice na tom, že žalovaná peníze vyplatí podle pokynů žalobkyně. Do dubna 2020 tak uvolnila žalovaná částku 598 000 Kč; částku 152 000 Kč žalobkyni nezaplatila.
Po prvním jednání dne 30. 6. 2021 žalobkyně podáním z 12. 7. 2021 změnila žalobu tak, že požaduje po žalované zaplacení další částky ve výši 300 000 Kč s 8,50 % úroky z prodlení od 12. 7. 2021. Uvedla, že žalovaná T. J. částku 300 000 Kč nepředala; tím se „na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.“ Usnesením ze dne 30. 7. 2021, č. j. 21 C 2/2021-150, které nabylo 3. 8. 2021 právní moci, Okresní soud v Třebíči připustil změnu žaloby. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 21 C 2/2021-367, Okresní soud v Třebíči uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 152 000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 5.
12. 2020 do zaplacení (výrok I), v rozsahu 300 000 Kč s 8,50 % úroky z prodlení od 12. 7. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III, IV, V). Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že účastnice ústní formou uzavřely „nepojmenovanou … dohodu o bezúplatné 'úschově' finančních prostředků“, jíž se žalovaná zavázala z peněz žalobkyně a podle jejích pokynů vyplácet určené peněžní částky (§ 1724 odst. 1, § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
z.“). Částku 152 000 Kč žalovaná žalobkyni nezaplatila, i když byla k tomu vyzvána, čímž se na její úkor bez spravedlivého důvodu obohatila (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Částku 300 000 Kč zaplatila žalovaná v souladu s dohodou podle pokynu žalobkyně T. J. (finanční prostředky použila na koupi pozemku v XY, který měl být následně převeden na T. J. poté, co na jeho majetek nebude vedeno žádné exekuční řízení). K odvolaní obou účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 37 Co 230/2022-413, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Žalobkyně dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, přestože do částky 152 000 Kč s příslušenstvím je nepřípustné. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2004, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který výrokem I žalobě vyhověl, nebyla žalobkyni způsobena újma, jíž by dovolací soud mohl svým rozhodnutím odstranit.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl.
Podstatné pro právní posouzení bylo zjištění soudu prvního stupně převzaté odvolacím soudem, že na osobní účet žalované č. 2023957103/0800 převedl Mgr. Jaroslav Homolka 1 350 000 Kč, tj. kupní cenu náležející za převod nemovitých věcí žalobkyni (prodávající). Z těchto peněz podle dohody účastnic žalovaná uhradila v dubnu 2019 částku 300 000 Kč na účet J. J. (syna žalobkyně), dne 21. 5. 2019 částku 32 700 Kč a dne 29. 5. 2019 částku 44 154 Kč, celkem 376 854 Kč. Částku 300 000 Kč zaplatila T. J. (synovi žalobkyně) ze svých prostředků žalobkyně.
K 30. 6. 2019 bylo z osobního účtu žalované vybráno celkem 788 000 Kč a zůstatek na účtu byl ke stejnému dni 833,54 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, žalobkyně odvolacímu soudu vytknula, že se nezabýval způsobem, jakým žalovaná naložila s částkou 973 146 Kč, uzavřel-li, že podle jejích pokynů z celkové částky 1 350 000 Kč vypořádala žalovaná jen 376 854 Kč. Domáhala-li se žalobkyně vrácení určité peněžní částky s tvrzením, že ji předala žalované, leží na ní důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení (žalobkyně převedení částky 1 350 000 Kč na osobní účet žalované prokázala); na žalované potom je, aby prokázala existenci právního titulu, který ji opravňoval peníze si ponechat.
Podle dovolatelky měla žalovaná prokázat, jak naložila s peněžními prostředky na svém osobním účtu. Předně je nutné zdůraznit, že je to žalobkyně, která žalobou (a následným rozšířením) určila, co má být předmětem sporu (§ 79 odst. 1, § 95 odst. 1 o. s. ř.). Uvedla, že z celkové do „úschovy“ svěřené částky 1 350 000 Kč činí sporým vrácení 152 000 Kč a ohledně 300 000 Kč určených pro syna T. J. (po změně žaloby) tvrdila, že mu nebyly žalovanou na základě jejího pokynu poskytnuty (spornými tedy nebylo 973 146 Kč, jak tvrdí v dovolání).
Soud je návrhem žalobkyně vázán, překročit jej a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhala, může jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). O takový případ však v souzené věci nejde. Na žalované tak bylo, aby prokázala, že 152 000 Kč žalobkyni vyplatila nebo poskytla jiným způsobem a že 300 000 Kč užila ve prospěch T. J. Dovolatelkou citovaná judikatura se tak mohla vztahovat jen k částce 152 000 Kč a vzhledem k subjektivní nepřípustnosti dovolání právě v tomto rozsahu se dovolací soud uvedenou námitkou více nezabýval.
Na tom, že povinností žalované bylo prokázat vypořádání částky 973 146 Kč, staví dovolatelka také námitku, že žalovaná doplnila rozhodné skutečnosti a navrhla důkazy poté, co soud prvního stupně připustil změnu žaloby, v rozporu s koncentrací řízení a tak k nim neměl přihlížet. Měla-li žalovaná od zahájení řízení povinnost prokázat, jakým způsobem naložila s celou částkou zaslanou na její osobní účet, nemůže – podle žalobkyně – uplatňovat tvrzení a navrhovat důkazy po koncentraci řízení (podáním z 3.
9. 2021). Svoji argumentaci podpořila odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn.
31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, který vymezuje obsahovou stránku koncentrace řízení tak, že poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, účastníci – nejde-li o zákonem stanovené výjimky – nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky koncentrace řízení proto nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.
Ani tato námitka není důvodná. Jak správně uvádí sama dovolatelka, do rozšíření žaloby o 300 000 Kč bylo předmětem řízení vrácení částky 152 000 Kč. Do té doby nebylo mezi stranami uhrazení částky 300 000 Kč ve prospěch T. J. sporné. Koncentrace řízení nastala třicet dní po prvním jednání ve věci 30. 6. 2021. Podáním z 12. 7. 2021 žalobkyně požádala o změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního petitu o 300 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 7. 2021, č. j. 21 C 2/2021-150, soud prvního stupně změnu žaloby připustil.
Podáním z 3. 9. 2021 žalovaná reagovala na tuto novou skutečnost (usnesení o připuštění změny žaloby bylo jejímu právnímu zástupci doručeno 3. 8. 2021). Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. platí, že ve věcech, v nichž nebyla provedena příprava jednání podle § 114c (jako v právě uvedené věci), mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3. Za nezaviněně neuplatněná tvrzení a důkazy je třeba považovat i tzv. obranná tvrzení a důkazy.
Jde o situace, kdy se účastník jen brání (reaguje) na tvrzení a návrhy protistrany. Učiní-li totiž nejprve konkrétní tvrzení nesporným (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a následně od tohoto prohlášení odstoupí, jde o novou skutkovou situaci. Ostatní účastníci musí dostat šanci na novou skutkovou situaci zareagovat, neboť do odstoupení nemuseli být procesně aktivní ve vztahu k nespornému tvrzení a nemohli „bez své viny“ navrhnout odpovídající důkazy. O takovou situaci jde v právě projednávané věci. Žalovaná podáním z 3.
9. 2021 pouze reagovala na novou skutkovou okolnost, kterou žalobkyně nastolila změnou žaloby, resp. jejím rozšířením.
Judikatura uváděná dovolatelkou, od níž se mělo rozhodnutí odvolacího soudu (odkazující v této otázce plně na rozhodnutí soudu prvního stupně) odchýlit, na projednávanou věc nedopadá. Namítá-li žalobkyně, že skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, z provedených důkazů neplynou, a že věc se seběhla jinak, než soudy po zhodnocení důkazů zjistily, pomíjí, že dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.
s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Současně je třeba poznamenat, že nejde o výjimečný případ, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Dovolatelka odvolací soud rekriminovala z nedostatku řádného odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 (§ 211) o. s. ř. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Otázka, za jakých okolností je možnost považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena.
Jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc.
Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě dána není. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu