Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky MH CIRUS SERVIS, s.r.o., sídlem Marxovo náměstí 96, Postoloprty, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2251/2025-232 z 29. 10. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 105/2024-189 z 3. 6. 2025, spojený s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Stanislava Maška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník domáhal zaplacení neuhrazeného nájemného za pronájem lešení. Okresní soud v Lounech žalobě plně vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 850 526 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem uzavřel, že odvolání stěžovatelky není důvodné, a rozsudek okresního soudu proto potvrdil. Shodně s okresním soudem uvedl, že se jedná o spor se stejným skutkovým základem a právním posouzením jako ve věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 13 C 156/2020. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu s uvedením, že stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, a pouze polemizuje se závěry krajského soudu.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva, svobody a principy právního státu zaručené čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Domnívá se, že jí byla uložena významná majetková povinnost, aniž obecné soudy přezkoumatelně odůvodnily svá rozhodnutí. Uvádí, že dovolací soud neodstranil jí namítané vady v řízení. Tyto námitky naopak formalisticky odmítl nebo je vypořádal pouze obecně. Stěžovatelka svou ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadnutých rozhodnutí, aniž by tento návrh blíže odůvodnila. Pouze jen odkázala na obsah ústavní stížnosti.
3. Stěžovatelka ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci kromě konstatování, že odmítnutí věcného posouzení jejího dovolání považuje za přepjatý formalismus. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako vadné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů měl Nejvyšší soud pochybit. Nic takového však stěžovatelka neučinila a ve své stížnosti pouze zopakovala námitky již vypořádané v předchozích řízeních.
4. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, jelikož stěžovatelka - podle Nejvyššího soudu - řádně nevymezila předpoklady přípustnosti ani konkrétní právní otázku, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Přitom právě absence těchto obligatorních náležitostí je důvodem odmítnutí dovolání pro vady (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu).
5. Ústavní soud se seznámil s obsahem stěžovatelkou předloženého dovolání a konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k jeho projednání. Jeho závěr o vadnosti dovolání je z hlediska ústavněprávního akceptovatelný a takové odůvodnění nelze považovat za nepřezkoumatelné. Ústavní soud v tomto směru nespatřuje porušení základních práv stěžovatelky. Shledal proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (kterou odmítl pro vady) zjevně neopodstatněnou. Takový postup odpovídá mj. i stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 z 28. 11. 2017, které konstatuje, že pokud neobsahuje dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyjma toho Nejvyššímu soudu nelze vytýkat přepjatý formalismus při posuzování stěžovatelčina dovolání ani proto, že se v napadeném usnesení nad rámec závěru o nesplnění náležitostí dovolání vyjádřil taktéž k meritu věci (viz jeho body 15 a 17) a vysvětlil, proč by i bezvadné dovolání nebylo přípustné.
6. S přihlédnutím k závěrům uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nemůže Ústavní soud za daných okolností přezkoumávat ústavnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští. Jako takové nevyčerpání přitom judikatura Ústavního soudu chápe i vadně podané dovolání (z mnoha viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3126/25
z 26. 11. 2025, bod 12). Ta část, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudku krajského soudu, je tudíž nepřípustná.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti rozsudku krajského soudu jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona]. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu