Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Volkové, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025 č. j. 20 Cdo 1057/2025-119, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2024 č. j. 10 Co 271/2024-75 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. března 2024 č. j. 53 EXE 11334/2011-31, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a ČSOB Leasing, a.s., sídlem Výmolova 353/3, Praha 5 - Radlice, a Roberta Volka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala částečného zastavení exekuce prováděné prodejem nemovitých věcí a zřízením exekutorského zástavního práva. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly a nyní brojí proti jejich rozhodnutím ústavní stížností. Namítá, že jimi došlo k porušení legitimního očekávání, které mělo být založené rozhodnutím soudní exekutorky v jiné věci.
2. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka a její bývalý manžel (vedlejší účastník Robert Volko) měli ve svém společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny ke specifikovaným nemovitostem. Jelikož společné jmění nebylo vypořádáno, uplatnila se zákonná fikce vypořádání, takže každému z manželů připadl do výlučného vlastnictví podíl o velikosti jedné čtvrtiny. Vůči bývalému manželovi stěžovatelky byly současně vedeny exekuce k uspokojení pohledávek několika oprávněných, mezi nimi i vedlejší účastnice (ČSOB Leasing, a.s.). V jedné z těchto exekucí (jiné, než která je předmětem nyní řešené ústavní stížnosti) byl dražen podíl ve vlastnictví bývalého manžela stěžovatelky.
3. Soudní exekutorka Mgr. Martina Douchová v tehdejším exekučním řízení uvedla v usnesení o příklepu, že se zjišťuje a potvrzuje vznik podílového spoluvlastnictví. Dražbu však prováděla jen na výlučný podíl bývalého manžela stěžovatelky. Tím podle stěžovatelky dala najevo, že její podíl postihnut nebude. Příslušný katastrální úřad na základě usnesení soudní exekutorky zapsal vlastnické právo stěžovatelky k příslušnému podílu a vyzval soudní exekutory ke zrušení exekučních příkazů u probíhajících exekucí. Tomu však nevyhověl soudní exekutor v nyní projednávané věci, protože považoval exekuci postihující podíl stěžovatelky nadále za opodstatněnou.
4. Stěžovatelka poté podala návrh na částečné zastavení exekuce a částečný odklad k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Ten však její návrh zamítl, což potvrdil i Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, protože v něm stěžovatelka nevystihla řádně dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení okresního, krajského i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na procesní rovnost podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda porušil práva stěžovatele Nejvyšší soud při odmítání dovolání. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23
, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023,
sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 29). Pokud však dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb. viz zejména bod 8), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 21. srpna 2024 sp. zn. I. ÚS 1891/24
a tam citovaná rozhodnutí).
7. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelka "nevystihla ani důvod dovolání". Následně upozornil na to, že stěžovatelka založila přípustnost na tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrné, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání zmínila pouze nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2023 sp. zn. II. ÚS 2323/22
, který však pro posuzovaný případ není prima facie relevantní. Nad rámec toho pak též potvrdil správnost závěru odvolacího soudu ohledně toho, že rozhodnutí soudní exekutorky v jiné věci není pro nyní řešený případ rozhodující.
8. Přestože Nejvyšší soud výslovně neuvedl, zda rozhodnutí odmítl pro vady (ačkoliv tento požadavek jednoznačně plyne z judikatury Ústavního soudu, viz zejména bod 47 citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), lze z odůvodnění jeho rozhodnutí vyvodit, že dovolání za vadné považoval. Ústavní soud si proto vyžádal dovolání stěžovatelky, ověřil jeho obsah a dospěl k tomu, že Nejvyšší soud právo na přístup stěžovatelky k dovolacímu soudu neporušil.
9. Stěžovatelka v dovolání především nevymezila žádnou (obecnou) otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, na jejímž řešení by usnesení krajského soudu záviselo a lze též souhlasit s tím, že chybí i vymezení dovolacího důvodu - právního posouzení věci, které stěžovatelka pokládá za nesprávné, a toho, v čem podle ní spočívá jeho nesprávnost (viz bod 16 nálezu ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23
). Stěžovatelka sice uvádí, že postupem krajského soudu bylo porušeno její legitimní očekávání a odkazuje na dřívější rozhodnutí soudní exekutorky a to, že podíl stěžovatelky nebyl učiněn součástí tehdejší dražby. Také zmiňuje, že krajský soud měl dané rozhodnutí soudní exekutorky respektovat, a popisuje další skutkové okolnosti věci. Ústavní soud se ztotožnil s tím, že takové vymezení dovolací otázky a dovolacího důvodu nelze považovat za dostatečné.
10. V dovolacím řízení je dovolatel povinně zastoupen advokátem, a už jen proto lze na dovolání logicky klást vyšší nároky než na jiná podání před soudy nižších stupňů (viz zejména body 35 a 46 citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). S ohledem na podstatu dovolacího řízení lze na stěžovatele klást nároky i co do argumentace, kterou předkládá dovolacímu soudu (viz též bod 17 usnesení ze dne 26. srpna 2025 sp. zn. I. ÚS 1068/25
). Ústavní soud proto nehodlá přehodnocovat závěry Nejvyššího soudu, jelikož je v mezích ústavněprávního přezkumu lze považovat za přiměřené a dostatečně odůvodněné.
11. S Nejvyšším soudem lze souhlasit i v tom, že ani vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu není zcela dostatečné. Zároveň je nutno podotknout, že napadené rozhodnutí nedostatečně reflektuje závěry stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ohledně možnosti založit přípustnost dovolání i tvrzeným odchýlením se od judikatury Ústavního soudu (viz bod 46 stanoviska, popř. též citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1585/23
). Nejvyšší soud se ale se stěžovatelčiným odkazem na nález Ústavního soudu vypořádal tak, že na případ stěžovatelky zjevně nedopadá. Uvedl, že pro naplnění náležitosti dovolání ohledně tohoto typu přípustnosti je nezbytné, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečném (objektivním) rozporu s obsahem či právními závěry praxe dovolacího soudu. Ani takovému požadavku nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
12. Jelikož Nejvyšší soud postupoval při odmítání dovolání (v mezích ústavněprávního přezkumu) správně, je ústavní stížnost proti jeho usnesení zjevně neopodstatněná. Proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že i kdyby dovolání nebylo vadné, z hlediska ústavněprávního přezkumu by napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu obstála. Soudy ve svých rozhodnutích logicky a přesvědčivě popsaly důvody, které je vedly k tomu, že dřívější usnesení soudní exekutorky není pro danou věc relevantní a že tím nemohlo být založeno legitimní očekávání o nepostihnutí podílu stěžovatelky exekucí. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti ohledně přiměřenosti úroků se stěžovatelka ani nepokusila uplatnit v dovolání, proto by byly v řízení o ústavní stížnosti tak jako tak materiálně nepřípustné.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
15. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pakliže tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti, aniž by o něm Ústavní soud samostatně rozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu