Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2004 č. j. 25 C 102/2011-123, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 č. j. 11 Co 85/2015-131 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 5559/2015-165, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy rezignovaly na zásady včasného a řádného poučení v soudním řízení. To zvláště za situace, kdy se stěžovateli nepodařilo vady návrhu odstranit ani po druhém doplnění návrhu tak, aby byla věc projednatelná.
V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukázal na skutečnost, že nebyl při řízení před soudem prvního stupně poučen o nedostatcích žaloby. Soud své poučení omezil pouze na zaslání dvou usnesení, jimiž byl stěžovatel vyzván k doplnění žaloby obecným odkazem na § 43 odst. 2 o. s. ř. Tím, že stěžovateli nebyl přiznán nárok na ustanovení advokáta, byla dle jeho mínění poučovací povinnost soudu zvýrazněna. Podle náhledu stěžovatele měl soud prvního stupně vytrvat, a pokud mu obsah žaloby nebyl zřejmý, mohl provést bez dalšího přípravné jednání. V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukázal na analogickou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 16/2003. Nejvyšší soud se podle náhledu stěžovatele zabýval podaným dovoláním pouze formálně bez toho, aby se zabýval vůbec jeho obsahem.
Stěžovatel je toho názoru, že mu byl odepřen přístup ke spravedlnosti, čímž rovněž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3564/15 a sp. zn. II. ÚS 475/13
.
Podle stěžovatele své nároky v řízení před obecnými soudy uplatnil dostatečně určitě a přezkoumatelně. Soudy obou stupňů a zejména soud odvolací zcela jednoznačně konstatovaly obsah žaloby, i to, čeho se stěžovatel ve své žalobě domáhá. Nebylo tedy žádného sporu o tom, zda soudy žalobě rozumějí a zda je zřetelný její obsah. Soudy jsou povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, která umožňuje její meritorní projednání.
Závěrem poukázal stěžovatel na neodůvodněné průtahy, k nimž v jeho věci došlo. Žaloba byla podána dne 5. 3. 2009 a o žádosti o ustanovení právního zástupce bylo rozhodnuto až dne 25. 8. 2012, tedy více než po 3 letech. Mezi jednotlivými procesními rozhodnutími byly podle stěžovatele značné prodlevy.
Za účelem prověření tvrzení stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 102/2011, po jehož nastudování seznal, že postup obecných soudů při posuzování náležitostí žaloby lze považovat za ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel, že mu nebyl poskytnut v řízení před obecnými soudy dostatečný prostor pro jeho právní argumentaci, resp. že soud vyhodnotil jeho podání nesprávně, lze odkázat na č. l. 17 a 87 dotčeného spisu, z nichž je patrné, že soud poučil stěžovatele o náležitostech žaloby opakovaně. Zejména pak z usnesení na č. l. 87 vyplývá, že tato výzva nemá obecný charakter, jak se snaží namítat stěžovatel, ale přímo cílí na konkrétní náležitosti žaloby, jejichž objasnění je podmínkou pro vedení řízení o náhradě tvrzené újmy.
Je sice pravdou, že se stěžovatel vyjádřil k výzvě soudu relativně obsáhle, ovšem povšechným a značně obecným způsobem. Na tuto obecnost tvrzení zcela správně odkázaly i obecné soudy ve svých odůvodněních. Odvolací soud poukázal i na skutečnost, že nalézací soud ve snaze zjistit, čeho se stěžovatel vlastně domáhá, obrátil se na žalovaného s dotazem, jaké nároky u něj stěžovatel požaduje - toto však musí vyplynout z podání žalobce. Na základě uvedeného nelze uzavřít, že by se obecné soudy nesnažily zjistit okolnosti podstaty celého případu.
Pokud poukazuje stěžovatel na korupci, zůstává opět jen v obecné rovině. Stejné pak platí pro vyčíslení tvrzené škody.
Za daného stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu