Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Věry Družecké a Zdenky Prokšanové, obou zastoupených Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2024 č. j. 2 As 249/2023-58, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, 1) Ministerstva pro místní rozvoj a 2) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelky se před správními soudy domáhaly zrušení rozhodnutí o odnětí vlastnického práva k pozemku, které spoluvlastnily (rozhodnutí o vyvlastnění). Krajský úřad v Plzni rozhodl o odnětí na základě žádosti vyvlastnitele (Středočeského kraje, v tomto řízení v postavení druhého vedlejšího účastníka) v režimu zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury. Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud potvrdily postup správních orgánů. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jejich ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Rovněž podle nich porušil zásady zákonnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání stěžovatelek.
2. Krajský soud zamítl žalobu stěžovatelek, která směřovala proti výroku o odnětí jejich vlastnického práva. Stěžovatelky tvrdily, že nebyly splněny zákonné podmínky vyvlastnění, konkrétně vyvlastnitel nesplnil podmínku spočívající v nemožnosti získat potřebná práva dohodou nebo jiným způsobem. Znalecký posudek, který sloužil jako podklad pro předsmluvní vyjednávání, totiž stanovil obvyklou cenu účelově nízko. To bylo způsobeno chybným označením pozemku jako orné půdy. Znalec rovněž chybně určil srovnávané pozemky.
Krajský soud zdůraznil, že přezkum předsmluvního vyjednání před zahájením vyvlastnění slouží jako obrana proti nezákonnému postupu vyvlastnitele. Stěžovatelky však v předsmluvním jednání neodůvodnily, proč by stanovená cena měla být vyšší. Nadto zpochybnily primárně věcnou správnost daného posudku, nikoliv jeho zákonnost. Krajský soud připustil, že i věcná nesprávnost vyřešení dané otázky může vést v některých případech k nezákonnosti posudku. V projednané věci však toto nenastalo.
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelek. Odlišil námitky směřující vůči znaleckému posudku, který byl podkladem pro předsmluvní vyjednávání, od námitek, které směřovaly vůči znaleckému posudku, na základě kterého správní orgán vydal rozhodnutí o vyvlastnění. Správní soudy přitom mohou přezkoumat znalecký posudek pouze v prvním případě, neboť jenom v tomto případě jde o otázku zákonnosti postupu vyvlastnění. Podstatné je přitom to, zda ocenění provedl znalec, učinil tak na základě řádného zadání a nedopustil se při své odborné činnosti zjevného excesu.
Úlohou správního soudu je pak pouze přezkum toho, zda vyvlastnitel ve fázi předcházející vyvlastnění nepostupoval neférově nebo formálně a zda neobcházel zákon. Vyvlastnitel přitom nepochybil tím, že jako podklad pro návrh kupní ceny použil znalecký posudek, který pozemek ocenil dle jeho skutečného stavu jako ornou půdu bez ohledu na označení v územně plánovací dokumentaci. Tento výklad totiž sleduje účel předvídaný novelou zákona č. 416/2009 Sb. Nejvyšší správní soud dodal, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se přímo odvíjí od aktivity stěžovatelek a od toho, zda jejich požadavky svědčí o skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění.
Stěžovatelky však své námitky nevznesly v procesu předsmluvního vyjednávání. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se vyvlastnitel v souladu se zákonem pokusil dohodu uzavřít. Závěrem zdůraznil, že samotnou výši náhrady je možné přezkoumat pouze v civilním řízení podle části páté občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že správní soudy nesprávně vyložily zákonnou podmínku vyvlastnění, která vyžaduje, aby vyvlastnitel učinil nabídku na odkup pozemku. Správní soudy totiž potvrdily nesprávný postup vyvlastnitele, jenž určil nabídkovou cenu na základě znaleckého posudku, který nezohledňoval označení pozemku v územně plánovací dokumentaci. Zákonná podmínka předsmluvního vyjednávání tak podle stěžovatelek byla naplněna pouze formálně. Chybným výkladem této podmínky proto Nejvyšší správní soud zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelky rovněž zpochybňují výši náhrady, která jim byla přiznána.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které jsou řádně zastoupeny advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, které měly k dispozici.
6. Ústavní stížnosti je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tak jeho úkolem přehodnocovat právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly správní soudy. Ústavní soud zasáhne do rozhodování těchto soudů pouze v případě, že zjistí zásah do ústavně zaručených práv.
8. Ve své judikatuře považuje Ústavní soud za přijatelné, že je vyvlastnění přezkoumáváno jednak v řízení před správními soudy, jednak v řízení před civilními soudy. Pravomoc správních soudů je dána veřejnoprávní povahou zásahu do vlastnického práva. Naproti tomu civilní soudy řeší spory o výši a případném rozdělení této náhrady za tyto zásahy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/08 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2759/21 , body 10 a 11). V nyní projednaném případě se mohl Nejvyšší správní soud zabývat pouze otázkou zákonnosti procesu vyvlastnění. Ústavní soud se proto při posouzení ústavní stížnosti zaměřil výhradně na způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkami, které se týkají zákonnosti procesu vyvlastnění. Ty se v tomto případě týkají převážně fáze, která vyvlastnění předcházela. Otázka zákonnosti stanovení výše náhrady je v případě stěžovatelek řešena v jiném řízení a správní soudy ji nemohly přezkoumat, tím spíš se jí nemohl zabývat ani Ústavní soud.
9. Stěžovatelky v ústavní stížnosti polemizují s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který vykládá podmínku stanovení obvyklé ceny na základě skutečného stavu dle § 3b odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. bez ohledu na označení v územně plánovací dokumentaci. Nejvyšší správní soud tento závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Zohlednil přitom legislativní vývoj daného ustanovení a jeho účel (body 27 a 28 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se rovněž přesvědčivě a srozumitelně vypořádal s námitkami, které směřují vůči nevhodně zvoleným srovnávaným pozemkům. Zdůraznil, že tyto věcné námitky stěžovatelky nepředložily v průběhu kontraktačního procesu, proto na ně nemohl vyvlastnitel reagovat. Nemohou být tak důvodem pro zrušení výroku o vyvlastnění pro nesplnění zákonné podmínky (bod 30 napadeného rozsudku). Tomuto výkladu a způsobu vypořádání námitek stěžovatelek nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
10. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatelek na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/22 a
II. ÚS 1135/14 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pálka a ostatní proti České republice, č. 30262/13). Tato judikatura se týká výlučně stanovení adekvátní výše náhrady jako jedné z podmínek vyvlastnění vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny, respektive z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Výše náhrady, jak již bylo zmíněno výše, je však předmětem jiného řízení.
11. Ústavní soud shrnuje, že ve věci stěžovatelek neshledal porušení ústavně zaručených práv.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu