Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 8 Tdo 367/2023-3051, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 4 To 39/2022-2903 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2022 č. j. 46 T 2/2021-2808, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2315/23
.
1. V posuzované věci je jedním z napadených rozhodnutí v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. To vydal jeho senát 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala jako členka senátu JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
2. Soudce Pavel Šámal ve svém přípisu ze dne 5. 9. 2023, adresovaném předsedovi IV. senátu, uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto IV. senát Ústavního soudu, určený dle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2023 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2315/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
8. Proti výše uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména nesprávně zjištěný skutkový stav, nepřezkoumatelnost odůvodnění napadených rozhodnutí a nepodložený závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Soudy údajně nehodnotily důkazy správně a pominuly některé stěžovatelovy námitky. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud i vrchní soud nezabývaly podstatou věci, nýbrž oba převážně převzaly zjištění a závěry soudů nižšího stupně. Napadená rozhodnutí neobsahují logický vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle stěžovatele hodnotily soudy důkazy jednostranně, bez kontextu, v neprospěch stěžovatele, a skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Nepřezkoumatelnost odůvodnění napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel zejména v povrchnosti přezkumu soudů, v důsledku čehož jsou odůvodnění vysoce obecná. Např. vrchní soud údajně vypořádal odvolací námitky téměř výhradně tak, že rekapituloval skutková zjištění a závěry krajského soudu, na které odkázal jako na správné, případně je citoval, takže stěžovateli zůstalo utajeno, v čem jsou jeho námitky nesprávné.
10. Ke konkrétním důkazům stěžovatel namítá, že faktury, které měl údajně podepsat, jsou ve spise založeny každá v několika vyhotoveních. Podepsána je přitom vždy pouze jedna a není zřejmé, kterou konkrétně považují soudy za originál; v jednom případě byl přitom podepsán pouze předávací protokol k faktuře. Současně není zřejmé, na základě čeho soudy hodnotily pravost podpisu. Dále stěžovatel odmítá závěr krajského soudu o praktickém doznání podpisu faktur (viz výše bod 4). Ani případné doznání totiž nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti jinými důkazy zjistit skutkový stav věci.
11. Stěžovatel podle svých tvrzení mohl jednat nejvýše nedbalostně. Ze zjištěných skutečností neplyne jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel se k trestnému jednání nedoznal, nejvýše přiznal vlastní naivitu při práci s fakturami. Úmyslné zavinění stěžovatele nebylo opřeno o žádný důkaz. Nebylo prokázáno naplnění vědomostní i volní složky; hodnotit je potřeba nejen charakter a způsob jednání pachatele, ale také pojatý záměr a neodvratnost následku. Soudy nadto nekonstatovaly, že by si byl stěžovatel rozhodných skutečností nepochybně vědom, pouze, že si jich musel být vědom, což k prokázání úmyslu nepostačuje. Podle stěžovatele měly soudy rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stěžovatel také nesouhlasí s nekritickým přijetím závěrů správce daně soudy, zejména o tom, že nebyla prokázána realizace některých obchodních dodávek.
12. Soudy dále měly porušit zákaz retroaktivity, neboť zohlednily v rozhodné době neplatný institut zneužití práva, nadto podle daňového řádu, tedy nikoli trestněprávního předpisu. V posledku stěžovatel uvádí, že krajský soud měl vyslechnout svědka S. v hlavním líčení, nikoli pouze dožádáním ze Slovenské republiky. Má být patrné, že svědek změnil svou výpověď před státními orgány, přičemž výpověď korespondující závěrům krajského soudu zjevně učinil až na základě komunikace s orgány správy daní a poplatků Slovenské republiky. Tento svědek je nevěrohodný, rozpory v jeho výpovědích nebyly odstraněny, a důkaz tak porušuje právo na obhajobu.
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Proto nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování skutkového stavu a výklad a aplikace běžných zákonů jsou zásadně věcí obecných soudů.
14. Ústavní soud obecně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 a další). Pro ústavně konformní nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ačkoli stěžovatel tvrdí, že se nesnaží opakovat svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení ani pokračovat v polemice (str. 7 ústavní stížnosti in fine), musí Ústavní soud konstatovat, že přesně to je věcnou podstatou jeho rozsáhlé stížnosti. Všechny relevantní stěžovatelovy námitky byly obecnými soudy v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Ústavní soud by proto mohl toliko odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem ke složitosti věci Ústavní soud pro předejití pochybnostem ke stížnostním námitkám uvádí následující.
17. Krajský soud provedl rozsáhlé a podrobné dokazování. Ústavní soud musí přitakat vrchnímu a Nejvyššímu soudu, že jeho skutková zjištění jsou řádně odůvodněna, je z nich zřetelně patrné, jakými úvahami a proč se soud řídil, stejně jako je patrný vztah mezi důkazy a zjištěnými skutečnostmi. Soud logicky a přezkoumatelně odůvodnil, kterým důkazům a proč uvěřil a které důkazy a proč považoval za nevěrohodné, a vycházel z nich jen v omezeném rozsahu. Odpovědí na stěžejní stěžovatelovu námitku budiž, že soudy vyšších stupňů nepřevzaly šablonovitě zjištění krajského soudu, nýbrž opravdu podrobně přezkoumaly odůvodnění jeho rozhodnutí a s přijatými závěry se ztotožnily.
Není jejich povinností provádět vždy znovu dokazování jen proto, že stěžovatel s hodnocením důkazů nesouhlasí. Stěžovatelovu názoru odpovídá i jeho námitka o přítomnosti důvodných pochybnosti. Ta však zjevně pramení z jeho subjektivního přesvědčení. Důvodné pochybnosti by musely být z napadených rozhodnutí objektivně patrné. Naproti tomu z nich Ústavní soud seznal, že soudy řádně odůvodnily dosaženou míru důkazu a o skutkovém stavu neměly pochybnosti. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit jazyková formulace, že si stěžovatel podstaty svého jednání "musel být vědom", neboť na základě učiněných zjištění byl odůvodněn závěr o "srozumění" stěžovatele, tedy spáchání trestné činnosti ve formě nepřímého úmyslu.
18. Zjevně neopodstatněnou je stěžovatelova námitka o nejasnosti, které faktury z jejich více ve spisu založených vyhotoveních mají být originální a že na některých absentuje jeho podpis. Stejně tak není rozhodné, že stěžovatel podle svého tvrzení výslovně podpis faktur nedoznal. Krajský soud vycházel z komplexního posouzení důkazů ve vzájemných souvislostech. Je nepochybné, že stěžovatel přiznal, že tyto druhy dokumentů podepisoval a že ve spisu neshledal nepravý podpis. Stejně tak stěžovatel pomíjí, že k fakturám soud provedl důkazy předávacími protokoly, které podepsány byly.
K přesvědčení soudu (v celkovém kontextu věci) o jednání stěžovatele tak zjevně vedl logicky ucelený řetězec důkazů. Nadto stěžovatel poněkud nejasně uvádí, že spis obsahuje několik vyhotovení týchž faktur, z nichž podepsány nejsou všechny, což nepoukazuje na nepravost některých z nich. Spolu s dalšími důkazy tak krajský soud dospěl k ústavně souladnému závěru o pomoci stěžovatele k trestné činnosti. Proto je také irelevantní, že soudy na složitost podpisu usoudily bez nařízení znaleckého posudku, byla-li tato skutečnost očividná.
19. K námitce týkající se nepoužitelnosti výpovědi svědka S. Ústavní soud uvádí, že krajský soud srozumitelně konstatoval, že výpověď je procesně bez výhrad použitelná, neboť byla provedena i za účasti obhajoby (resp. obhajoba byla o termínu včas vyrozuměna), a proto byla za splnění podmínek podle § 211 odst. 1 trestního řádu čtena v hlavním líčení. Bylo zjevné, že v komplexu údajů tento svědek nejprve (pro daňové orgány) deklaroval řádnost průběhu daných obchodů, aby následně tuto výpověď změnil a v rámci údajů pro orgány činné v trestním řízení již popsal faktickou neexistenci daných obchodů. Tento postup (schopnost uvádět i pod hrozbou sankce nepravdivé údaje) výrazně snížil obecnou věrohodnost jeho výpovědi. Na druhou stranu jím nově prezentované údaje jsou v logickém souladu s dalšími provedenými důkazy, a soud je v tomto rozsahu (neexistence řádného obchodu s účelovým vystavováním listin) proto považoval za specificky věrohodné (viz bod 38 rozsudku krajského soudu).
20. Ke skutkovým námitkám stěžovatele lze souhrnně odkázat na bod 263 odůvodnění rozsudku krajského soudu: "V případě podpisů předávacích dokladů si tak museli být vědomi, že k takovémuto předání (ať již z hlediska nákupu či prodeje) v jejich přítomnosti nedošlo a daný doklad je tak fiktivní. V případě souvisejících faktur jim tak muselo být zřejmé, že ani tyto doklady tak nemohou popisovat reálný obchod, v opačném případě by nebyl nutný jejich podpis na předchozím fiktivním dokladu. Navíc jim muselo být zřejmé, že oni, jako zástupci příslušného subjektu, nedisponují finančními prostředky na úhradu předmětného zboží.
Z logiky věci, existence fiktivních dokladů, jim muselo být zřejmé, že tyto nemohou vytvářet podklad pro řádné podnikání, ale naopak mají deklarovat něco, co je v rozporu s realitou se všemi případnými důsledky." Lze dílem uzavřít, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou prismatem ústavněprávních požadavků plně přezkoumatelná a neobsahují rozpor či extrémní nesoulad, vynucující zásah Ústavního soudu.
21. Zjevně neopodstatněnou je také poslední stěžovatelova námitka o retroaktivní aplikaci daňového řádu. Sám stěžovatel uvádí, že údajně nepoužitelné ustanovení zákona soud nepřípustně "zohlednil", nikoli že by je na skutková zjištění aplikoval jako rozhodnou právní normu. Zohlednění daňových předpisů a některých (finančních) aspektů plyne z věcné souvislosti skutkové podstaty daného trestného činu s daňovým právem a příslušnými daňovými řízeními, týkajícími se společností, v nichž stěžovatel figuroval. Namítaná okolnost nebyla pro posouzení věci rozhodná.
22. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2023
Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu